Ve čtvrtek 27. března 2014  jsem v Naivním divadle v Liberci viděl Zlatá šedesátá. Je to divadení  kus, který  vznikl ještě v Brně dramatizací Deníku Pavla Juráčka, který zemřel roku 1989. O dramatizaci se podělili Dora Viceníková a Jan Mikulášek, který text režíroval. Scénu a kostýmy vytvořil  Marek Cpin, hudbu vybral  rovněž Jan Mikulášek. Premiéra byla v brněnské Redutě, obnovená premiéra v Divadle Na zábradlí v Praze, obě v roce 2013. Změnily se rozměry jeviště a Gabrielu Mikulkovou vystřídala Marie Spurná, jinak vše zůstalo při starém.
Dále hrají Petra Bučková, Jan Hájek, Jiří Vyorálek a Josef Polášek. Všichni v černém obleku, bílé košili a černé kravatě. Je to zvláštní situace, pětice lidí vytváří Juráčkovu postavu, citují z Deníků, křičí, obviňují se a zatracují. Juráček , údajně nejchytřejší člověk své generace, zanechal za sebou filmy Každý mladý muž a Případ pro začínajícího kata(1969, scénář a režie). Ten se do promítání už nedostal, viděl jsem ho po Listopadu v televizi, je to příběh Nové vlny. Mikulášek hodně pracuje s hudbou. Myslím, že režisér nasadil příběh citlivého introspektivního jedince do světa filmu, ukazuje, jak se dokonale mohla moc, podpořená sovětskými tanky, ujmout vlády nad Československem a jeho filmem.
Juráček se dostal na FAMU na scénáristiku, kde se mu zpočátku dařilo. Scénáristicky se podílel na Ikarii XB 1, Bláznově kronice Karla Zemana, Nikdo se nebude smát Hynka Bočana, Sedmikráskách Věry Chytilové (1966). Je zamilovaný do Veroniky, kterou si posléze bere za ženu, tohle je jeden ze světlejších dní, ale jaro a léto 1968 je poznamenáno budoucím rozchodem.
Po příchodu normalizátorů dochází ke střetu, film Případ pro začínajícího kata (Gulliver) se mu podaří dokončit, ale Juráček, který podepsal 2000 slov, je trnem v oku normalizovanému Barrandovu a roku 1971 je prvním vyhozeným filmařem. Nesnažil se nějak prokličkovat, domníval se, spolu s ostatními, že se to změní. Tohle si všichni starší pamatujeme, jak jsme ustupovali a přinejmenším je chodili volit. Kdo se nesehnul, toho to semlelo.
Halda pomuchlaných papírů dominuje scéně, stávají se jediným východiskem, je možné napsat cokoliv, ale ven se nic nedostane. Autor se nenachází v pohodě. Nešetří nikoho, ani sebe ne. Je příliš hubený, příliš vztahovačný, příliš pesimistický. Marná je snaha prosadit se.
Rozchází se s první ženou, posléze s druhou ženou, pije a fetuje fenmetrazín, je sebedestruktivní a podléhá paranoidním obsesím. Všechno si píše, co napsal, je použito proti němu. Od roku 1973 si neškrtnul, ani pod cizím jménem. Deník pokrývá roky 1959 až 1974. Podepsal Chartu 77. Nevede se mu ani v cizině, vrací se a v roce 1989 ještě před Listopadem umírá. Zlomený člověk Pavel Juráček nám v režii Jana Mikuláška připomíná marnou snahu jít dál. Proto Zlatá šedesátá dostala cenu Alfréda Radoka.
Po Pavlu Juráčkovi zůstal tisícistránkový Deník, vydaný roku 1990. V dramatizaci se ke slovu dostává několikrát za sebou opona, téměř se zavírá, až se zavře úplně.

Otto Hejnic

Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Dora Viceníková
Scéna a kostýmy: Marek Cpin
Výběr hudby: Jan Mikulášek
Obsazení: Marie Spurná / Gabriela Mikulková, Petra Bučková, Jan Hájek, Jiří Vyorálek, Josef Polášek