Hra pochází z roku 1969, napsal ji dramatik a herec Pavel Landovský, dávala se v režii Evalda Schorma v pražském Činoherním klubu a představili se v ní v  hlavních rolích Miroslav Homola a prvorepubikový herec Oldřich Nový.
V roce 2013 vznikl dokument Hoteliér.  Je vzkříšením vzteklého, skomírajícího Pavla Landovského (Lanďáka), který si říkal, že už nic nemůže, a plánoval tiché zesnutí. Na filmu se podíleli přátelé z divadla, režisér Jan Kačer, který vše zorganizoval, Václav Pucholt, dětský lékař, který se vrátil z Kanady ke svým hereckým začátkům, herci Josef Abrhám a Libuše Šafránková a syn režisér, Josef  Abrhám mladší, který  nezvyklý dokument natočil. Nikdo nevěděl, jak to dopadne. Ve zmrzlém kině  Varšava na podzim Hoteliéra zájemcům pustili a po představení oba Abrhámové, Kačer a sedící Lanďák vysvětlovali asi třiceti divákům, jak dokudrama  postupně vznikalo. V poslední tramvaji mě napadlo, jak asi představení probíhalo?
Obnoveného celého Hodinového hoteliéra se ujal Ondřej Pavelka, úpravy se chopil Kryštof Pavelka.  Premiéra byla v libereckém Malém divadle  11. dubna 2014,  viděl jsem 19. května reprízu.
Naše dvojice byt půjčuje. Mají domluveno, že za určitou sumu na noc vypadnou, Fána je  někde nedaleko, ještě neviděný Hanzl chodí hlídat a jejich pokoj, vlastně postel, si půjčuje mladá  dvojice, Ríša – Petr Pěknic, a Zuzi, frekventantka umělecké školy – Dana Marková.
Kostymérka Tereza Vašíčková nechá Hanzlovi do práce obléci sako s kravatou a její Zuzi přibíhá v červených punčocháčích, výrazných černých brýlích a černé paruce.
Fána před příchodem milenců vysvětluje Hanzlovi, že to mezi nimi skřípe. Zatímco Ríša hledá Zuzi, ta se seznamuje s Hanzlem, Fána  leze Ríšovi do tašky a čte korespondenci i jeho se týkající. Ríša je věcný, střízlivě uvažující. Zuzi všechno rozumně vysvětlil, i proč se nerozvede a kolik ho stojí udržení inkognita. Zároveň počítá s tím, že se Zuzi bude jistou dobu šprajcovat, ale tohle mu za to stojí.
Neustojí ale útoky na svoji integritu, že je řadový a bezvýznamný, že nic zvláštního nevykonal,  a tak předhazuje Zuzi její Bulhary a Itala z letní dovolené. Počítá s tím, že až staříci vypadnou, nic jiného než souložení ji nenapadne. Jenže Zuzi chce hovořit.  S Fánou i  s Hanzlem, pro  kterého tedy Fána zajde. Je to hra, ale zároveň to bolí.
Ríša čeká, že se Zuzi zklidní.  Zhasne, ale pak se situace vyvine do  absurdna, staříci klepou, jsou přece pozváni. Nahý Ríša jde nakonec otevřít, polooblečená Zuzi zůstává na posteli. Bez paruky, bez červených punčoch a brýlí, jiná, ale stále hledající. Vylije víno do akvária, vyžene Ríšu, aby ho pak chtěla hledat. Zuzi stojí před dilematem, ani jedno z řešení není  to pravé.
Připomenul bych obří vznášející se kormidlovatelnou rybu a paruky, ve kterých Fána a Hanzl chytají ryby.
Pavel Landovský, relativně mladý, věrně zachytil život již odepsaných, jeho Fána (jeho alter ego) po čtyřiceti letech zůstává stejný. Na otázky Pavla Landovského se dodnes špatně odpovídá. Je nutné poděkovat režiséru Ondřeji Pavelkovi, že Hodinového hoteliéra  vytáhl  z hlubiny zapomnění. Stálo to za to.

Otto Hejnic