Premiéra byla 9. prosince 2013 v Malém divadle v  Liberci, jediný  lístek jsem dostal 28. dubna 2014.
V roce 1944 popsal  Hans Asperger typické znaky syndromu , který je více známý  až od 80. let  a značí druh autismu, kdy se u dotyčných nevyskytuje postižení  řeči a je zachována normální inteligence. Po strhujícím úspěchu  filmu Rain Man se na autismus  soustředila pozornost veřejnosti, hlavně na  slavné  výhry v casinu.  Šlo však  o to realisticky zachytit,  jak se postižený chová v normálním prostředí a jak na něj reagují  ti, kteří o jeho hendikepu nevědí.
Román Marka Haddona (1962) vyšel roku 2003 a získal  v Británii ocenění jako kniha roku.  2012 byla kniha zdramatizována Simonem Stephensem (1971), uvedlo ji londýnské Národní divadlo a  následoval  kolosální úspěch. Hra se rozletěla po světě, liberecká premiéra se jen o tři měsíce zdržela za  Kladnem.
Je to hra, v níž jedinec, v našem případě  „patnáctiletý“  Tomáš Váhala – Christopher,  drobný  hezounek  v džínách a červené bundě,  stojí proti všem.  Autista, člověk, který je mimo, vláčí kolem sebe životy druhých.  Když se mu něco nezdá, začne ječet nebo bouchat se do nohy.
Je náš,  alespoň podle logických konstrukcí to tak vychází. Není náš, co je pro nás pomíjející,  je pro něj zásadní.  Tomáš Váhala kreslí na podlahu pevné obrazce, je vlečený, ale zároveň vlekoucí. Vyjmenovává podmínky života, ale k jednotlivým lidem kvůli nejasnostem nemůže. Kdo by ho chtěl, ten  se nedočká, anebo se dočká  hned.
Všichni ostatní jsme proti němu, protože je jiný , ale že  si to nechceme přiznat,  snažíme se mu pomoci, seč nám síly stačí.
Hru přeložil Jiří Josek. Režisér Vojtěch  Štěpánek řeší autistu  Christophera jako někoho, kdo je proti většině, ale pokud se  na  něco kohokoliv z ní zeptá, pokouší se mu smysluplně odpovědět.
Ať se jedná o jeho otce Eda, kterého ztvárnil Martin Stránský,  údržbáře, který k němu lne a který ho má  i rád. Dále slečnu v zvláštní škole v nápadných červených brýlích, Janu Stránskou, která  mu pomáhá,  kde to jen jde. Starou  paní  Alexanderovou,  hranou  Evou  Lecchiovou,  která by se o něj  chtěla starat, ale to autista nepřipustí, není jeho příbuzná.  Štěpánka Prýmková  ho sice seřve jako Paní Shearsová,  té patřil zabitý pes, probodený vidlemi,  ale jako ředitelka školy se nechává umluvit, aby mu zařídila maturitní zkoušku. Přemysl Houška,  Michal Maléř a Barbara Mottlová nesou svoji odpovědnost  bez zbytečných  řečí. Ztracená a  objevená  matka Judy, Jana Hejret Vojtková, je klidná, ale posléze zoufalá, když se její syn v nočním Londýně ztrácí. Nepomůže mu ani Bůh, kterého jako Páter Peters vyzývá  Jakub Albrecht.
Opakuji,  tady nejde o  to, jak kdo hrál a  jak to které herečce slušelo. Je to souboj, jestli vyhraje nemocný Christopher , nebo my všichni proti němu. Jan Váhala hraje  svou zatím životní roli, všichni se mu  snaží pomoci, včetně věčně urážlivých policistů.
Holou scénu řešil Milan David. Kostymér Tomáš Kypta zachycuje pohyb lidí na ulici, postupně  chtějí postiženému   nějak pomoci.  Pomůže mu cesta domů, za maturitou?  Ale ani po ní není  svět  pro Christophera  přijatelný, útěchou může být, že je pro nás  alespoň trochu srozumitelný.

Otto Hejnic