Brožura mi sdělila, že v sobotu 13. září 2014 bude otevřena řada objektů v Liberci, jeho okolí a v blízké Žitavě. Počasí ukázalo přívětivou tvář, obloha byla prosluněná, srážky se Liberecku dopoledne vyhnuly. Lákala mě věž Severočeského muzea, přenesená z původní středověké radnice. Na schodišti , nahoře i v ochozu věže jsem potkal řadu mladších spoluobčanů. S věže je zajímavý pohled na galerii Lázně i s hranolovitým depozitářem a na bývalou plodinovou burzu, dnes polikliniku.
Druhý byl věčně zavřený řecko i římskokatolický kostel svatého Kříže z roku 1761, který je jedinečnou ukázkou barokního slohu, hlavní oltář nese prosklenou skříň s Bolestnou Matkou Boží, zakoupenou hrabětem Gallasem v Londýně. Jsou zde čtyři boční oltáře, nástropní fresky, barevná chrámová okna, vzácné varhany. Vedle kostela v parčíku v jeho zamčené části je 14 zastavení Krista a krásný mariánský sloup přemístěný sem v roce 1877. V kostele působil děkan Anton Kopch, který založil farní knihovnu. Do kostela zamířila dvacítka paní a pánů, kterým mladá usměvavá jeptiška půjčila tištěné materiály.
Poslední zastávkou byla bývalá kavárna Pošta, navštívil jsem ji několikrát, naposledy těsně před zavřením v roce 2009. Tenkrát byla poloprázdná, ale řada návštěvníků pomatuje zdejší plný provoz.
Budova Pošty vznikla 1894, v novorenesančním slohu ji postavili liberečtí architekti Barger a Kell. Točité sloupy, krásné lustry, majolikové výplně stěn charakterizovaly místní kavárnu a daly jí punc velkoměsta. Bohužel, bez stolků a židlí vypadá kavárna ještě mnohem větší. Tady převažuje mladší generace, fotoaparáty, mobily, tablety zaznamenávají ztracený čas. Někdy v roce 1967 v neděli dopoledne se zde scházela tehdejší mladá kultura, s redaktorem Příhodou a básníkem Dvorským, a připravovala lepší chvíle, které srpnovou okupací 1968 tragicky skončily. Několikametrová zrcadla všechno pamatují .
Na náměstí je veselo. Zpívající klub Matylda a Tylda, dámy s jedním deštníkem a v kloboucích, dva pánové s nástroji, vedení temperamentní dirigentkou v elegantním kostýmku, zpívají na známou melodii vlastní text, že pořád to ještě jde. Dívám se na ně za sporťákem Fiatem V 9. Jeden ford ze šedesátých let se leskne, až oči přecházejí, jen u pumpy majiteli spadne úsměv. Jedu domů, míjím na trati za viaduktem starou historickou tramvaj.
Dnes se nikde neplatí, na Liberecku je stejně jako na Žitavsku necelých třicet otevřených památek.
Stovky lidí si připomínají minulé časy.
Otto Hejnic