Slavný Višňový sad režíruje Ivan Rajmont poněkolikáté. Zaujala ho možnost hrát na jevišti libereckého Divadla F. X. Šaldy. Byl jsem zvědav, jak jeho Čechov v nestandardním prostředí dopadne.
Ivan Rajmont v Šaldově divadle začínal jako kulisák, který místo vysoké školy strojní a textilní vystudoval DAMU, režíroval v Karlových Varech, šéfoval ústecké Činoherní studio, shodou okolností jsem zažil, jak se bránil ústeckým soudruhům. Později účinkoval v Divadle Na zábradlí a po Listopadu šel jako šéfrežisér do Národního divadla, kde se podepsal na jehonynějším směřování. Úspěšný režisér se vrací do Liberce.
Rajmont chce vysvětlit Višňový sad tak, jak byl napsán. Uvedu příklad. V ostravské Aréně , v režii Klimszy, představení dominují Norbert Lichý a Alena Sasínová -Polarczyk, jako Gajer a Raněvská. Důležitý je výsledek, máme za sebou selhání socialismu a z něho vycházející selhání nedostudovaného snílka Trofimova. V létech radostného budování socilalismu byl Trofimov, který optimisticky hledí do budoucnosti, úplný ideál. Když nebude v lepším světě žít on, tak někdo další. V něm byl smysl hry. Klimsza nechá studenta Trofimova jen tak žvanit, bez ohlasu ostatních si povídat, nikdo ho nebere vážně. U Rajmonta ale ostatní Trofimova, až na Lopuchina, s jeho ušlechtilým entuziazmem zase berou. Trofimova hraje Jakub Albrecht. Lopachina, který je na peníze a umí si je vydělat, ztvárnil Martin Stránský. Navzdory svému otci a dědovi myslí a chová se jednoduše a účelně. Radí Raněvské – Markétě Tallerové, jak se může zachránit, ale ta nechce višňový sad prodat, nechce ho nechat pokácet, a nakonec o něj přijde v dražbě. Hájí svůj zavedený život, když vše prohrála, jede znovu do Paříže.
Ivan Rajmont zvolil překlad Leoše Suchařípy. Důležitou roli ve scénografii Martina Černého hraje opona, v počátku i ve finiši stažená, postupně se rozevírá a ve druhém jednání herce vidíme na druhém a třetím balkoně, rekvizity, jako pistole, točící se mlýnek a podobné věci, zůstávají na jevišti. V začátku druhého jednání provádí Charlotta, guvernantka – Jana Stránská na dvou širokých stuhách akrobacii.
Kostymérka Marie Roszkopfová charakterizuje Raněvskou, majitelku panství, širokými klobouky a světlým oděvem s kalhotami. Raněvská, která vzpomíná na předky, se nemůže smířit s tím, co jí navrhuje podnikatel Lopachin. Jde o višňový sad, který staří vidí jako symbol své existence. Nechtějí ho za žádnou cenu prodat.
Mladí, konkrétně podnikatel Lopachin, ho vidí jako místo pro klienty – chataře, ti ho rozparcelují, višně pokácejí a tím sad zničí, ale sami si pomůžou. Raněvská hraje první housle, právě se vrátila z Paříže. Chová se šlechticky, trapně, ale rozumně nepočítá, dokáže dávat, aniž by myslela na zadní kolečka. Peníze jsou jí jedno, žije v minulosti, rozhazuje , i když je sama v mínusu, půjčuje Simeonovovi- Piščikovi, Jaromíru Tlalkovi, i když tuší, že je nikdy neuvidí zpátky.
Její bratr Gajev, Václav Helšus, hledá postranní uličky, jak se dostat k penězům, a přesvědčuje ostatní, že se to určitě povede, i když má vážné pochybnosti. Aňa, dcera Raněvské, Kateřina Baranová, chce naplno žít, což jí zadlužený statek nedovoluje, chce se koupat, chce vypadnout. Na statku jí zas tak moc nezáleží.
Mladý sluha Jaša, Tomáš Váhala, pro kterého je vše domácí nudné a trapné, miluje velitelku Raněvskou, která mu ke všemu může dopomoci. Varja, nevlastní dcera Raněvské, Veronika Korytářová, se starala o statek, zatímco rodina byla v Paříži. Má věčně strach, že svoji práci neodvedla dobře, to se přenáší i do jejího vztahu k Lopachinovi. Lopachin si na Varvaru netroufá , i když mu ji ostatní přejí, nechce se vázat. Když vyhraje a ti dva spolu hovoří, Varvara si dokonce svlékne jupku, ale Lopachina někdo volá.
Lopachin se dokonce koulel po zemi, když všechno, včetně višňového sadu získal. Dokázal to. Zmocnil se zadluženého majetku a tím se dostal nad Varju, nepotřebuje ji. Raněvská mu ji může nabízet, ale Lopachin se rozhoduje sám za sebe. Tady je největší rozdíl mezi oběma inscenacemi, Lopachin připravil Raněvskou o rodný dům, a ona mu navrhuje svoji nevěstu Varvaru. Nikdo si s Lopachinem nechce připít, i když jediný má dost peněz.
StudentaTrofimova dvakát ze školy vyhodili, ale stále studuje, je permanentní optimista plný svatého nadšení. Co v Ostravě znělo jako mrtvá cesta a nikdo si ho nevšímal, u Šaldů znamená možnou variantu, že po Trofimovovi přijdou jiní.
Popleteného Jepichodova místo Tomáše Dianišky,který je toho času na pražské Palmovce, hraje Josef Jelínek. Firse, komorníka, místo zemřelého Jindřicha Kaina ztvárnil populární Jan Skopeček. Ten se proslavil ve filmu Václava Havla Odcházení, kde hrál postavu téměř totožnou, svým věkem připomíná bývalé uplynulé časy. Věčně zamilovávavší se Duňašu vytvořila Jana Hejret Vojtková, uniká jí Jaša i Jepichodov.
Raněvská míří do Paříže, Aňa bude studovat, Varvara pracovat u známých. Simeon Piščik vrací Raněvské část dlužných peněz.
Ivan Rajmont ukazuje poztrácené nerozumící si figurky . Premiéra byla před 111 lety, dnes se ukazuje, nakolik je pravda relativní. Přijdou na řadu slova Trofimova? Z toho ale máme my ve střední Evropě hrůzu.
Premiéra byla 20. června, viděl jsem představení z 12. října.
Otto Hejnic