V paměti ještě mám bývalé uvedení Hoffmannových povídek pod režijním vedením Romana Meluzina, o to víc jsem byl zvědav, jak dopadnou Hoffmannovy povídky současné, nastudované bývalým ředitelem divadla Martinem Otavou, který si vzal na starost i scénu. Dirigent Martin Doubravský měl za sebou dlouhé zkoušení, a muzika se mohla, vzhledem k tomu, že se premiéra konala 30. května a já přišel na představení 19. října, usadit a nabrat francouzský esprit. Fantastická opera o pěti obrazech zve do světa snů a fantazie. Divadelní noviny recenzovaly představení značně rozdílně, byl jsem proto zvědavý, kde je pravda, neboť scénář vychází z fantastických povídek E. T. A. Hoffmanna.

Hlavní hrdina Hoffmann, znázorněný Rafaelem Alvarezem, čeká na ukončení opery, kde zpívá jeho Stella, mezi tím vylíčí tři příběhy svému příteli Nicklaussovi, což je tzv. kalhotková role (muž zpívaný ženou) Alžběty Vomáčkové. Ta má universální oblek, vlasy učesané do tří drdolů a kolem krku velké rudé květy. První příběh je o Olympii, Olga Jelínková, do které se krásný opilý Hoffmann zamiluje. Má však odpůrce, starého zkušeného Lindorfa, Coppélia, Dapertutta a Dr. Mirakela, všechny postavy zpívá Pavel Vančura. Předtím ale koupí Hoffmann od Spalanzaniho, Jan Ježek, červené brýle mámení a vidí spolu s dalšími, jak je Olympie krásná a jak výborně zpívá. Až když ho Olympie při zběsilém tanci hodí na zem, Hoffmann brýle rozbije a vidí, že toporně se pohybující Olympie je automat, což mu potvrdí Coppélius, když mu donese Olympiinu ruku a nohu!

Tenorista Rafael Alvarez patří mezi ozdoby libereckého souboru, má znělý jasný hlas a dokáže se rozeznít i ztišit do pianissima. Basista Pavel Vančura se vyzpíval na Thálii, zpívá Lindorfa, Coppelia, Dapertutta i záhadného doktora Mirakela, je to starší zkušenější bouřlivák, který nad mladým Hoffmannem vítězí. Olga Jelínková sice škobrtá na scéně, ale čistě intonuje. Dodnes známý spisovatel E. T. A. Hoffmann, nadaný a prokletý zároveň, zbavil Jaquese Offenbacha samozřejmé lehkosti a v jeho závěrečném díle, šedesát let po své smrti, ho převádí mezi skeptiky.
Offenbach, narozený roku 1819, autor Orfea v podsvětí, Krásné Heleny, Pařížského života, legračních to operet, a rovněž veselé opery Robinson Crusoe, na sklonku života v roce 1882 píše Hoffmannovy povídky.
Scénograf Otava hýří nápady, preferuje černou, ze které vystupují červená, modrá a zelená světýlka. Modrá patří druhému příběhu, na modrém měsíci sedí a snáší se dolů z oblak kurtizána Giulietta – Gabriela Kopperová, v apartní róbě. Hoffmann ji miluje, ale když se zbaví stínu, Giulietta, která mezitím dostala náramek, ho z ničeho nic opouští. Příběh rámuje světoznámá barcarola.
Třetí kráska, Antonia, Věra Poláchová, má k dispozici průsvitné piano, má zpívat, protože v tom vidí svoje poslání? Protože jí to radí duch její matky, zpívá ji Blanka Černá,? Lékař, Dr. Mirakel, je vlastně zloduch? Otec, Marian Mičjar, ho vyhazuje, ale marně? Proč je tohle všechno?
Chybí jednoznačně dané figury, sám Hoffmann je opilec. Tři krásky ho milovaly, ale první Olympii řídil rádiem Spalanzani, druhá nechává Hoffmanna stát a jde domů s někým dalším, třetí chce Hoffmann upřímně zachránit, ale přijde pozdě. Místo aby recezent sledoval kvalitu zpěvu, na mysl se mu derou příběhy, které měl už dávno zapomenout.
Otto Hejnic