Alan Bennett se narodil roku 1934, studoval v Oxfordu a je znám jako scénárista, prozaik a také herec. Z jeho dílny si pamatujeme Kafkovo brko, hru z roku 1998, uvedenou na Malém divadle. Hru People (Lidi) nastudovalo londýnské Národní divadlo, roku 2013 prostřednictvím přímého přenosu se hra dostala do kin, inscenace je českou divadelní premiérou.
Vychází ze situace, kdy neudržované šlechtické sídlo z 15. století bez přímého dědice má šanci stát se vlastnictvím Národního fondu, který sice uskuteční nezbytné opravy, ale sídlo se stane jeho součástí, tedy s návštěvami všemožných lidí. Druhou variantou je odkoupení zámku, což nabízí Bevan, hraný Jaromírem Tlalkou, zástupce bohatého koncernu, který jako závěrečnou variantu vidí přemístění zámku mimo poddolované území.
Sídlo patří dvěma sestrám, první je Dorothy Stacpoolová, představovaná Michaelou Lohniskou. Bývalá přední herečka zažila přízeň i nepřízeň fotografů a zrovna tak čerstvý nezájem veřejnosti. Krásně modulovaný hlas jaksi nepasuje k podivnému úboru, patřícímu spíše bezdomovkyni než majitelce zdevastované nemovitosti. Iris,její společnici, báječně ztvárnila Štěpánka Prýmková, mnoho moudrosti nepobrala, ale věrně opakuje zprávy, které tvrdí v jistotách se pohybující Dorothy. Obě drží palce Bevanovi, který jim zajistí budoucnost bez věčně očumujících lidí.
Druhá sestra June Spacpoolová je vznosná, štíhlá evangelická duchovní, hraná Markétou Tallerovou, v šedivé paruce a klopýtající o hůlce. Chce dát majetek Národnímu fondu, vidí v tom odplatu za staletí ponižování poddaných, původně pastevců vlny, pak horníků povrchového dolu, čímž ona sama se ocitne ve středu dění a poprvé se o ní bude opravdu mluvit.
Nechápal jsem zprvu Ralpha Lumsdena, s anglickou vlajkou na kravatě, jeho svatý zápal, jeho naprosté zaujetí tématem, že Británie a šlechtické sídlo jedno jsou. Ale pak jsem si vzpomněl, když jsem pochopil Martina Stránského, že sám jsem částečně obětí a jen díky mojí napálené choti dovedu sladkým hlasům nabídky úspěšně vzdorovat.
Hru přeložil Jiří Josek. Scénografka a kostymérka Jitka Moravcová umistťuje brnění do výšky, stěny citují gotiku, ale dvojice je v chladu uvelebena doprostřed místnosti, kde se setkávají věci nejrůznějšího původu. Režisér Petr Palouš se vrací k anglickému divadlu, tetokrát na hlavní scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy, osobně si pamatuje britskou korektnost, a rozehrává nechtěné trapasy.
Po přestávce na jeviště vtrhne Pan Theodore, světácký Ladislav Dušek, v nápadné košili a v klobouku. Dorothy si ho pamatuje výborně, Theodore marně pátrá v paměti, když on přišel k filmu, byla Dorothy nedostupnou princeznou, ale nakonec rozpaky zahladí. Druhému patru dominuje starožitná postel, Iris otevře dveře, do místnosti majestátně nakráčí Dorothy v nóbl kostýmku, zakončeném jakousi LP deskou na hlavě. Vede Colina, dříve herce, zpodobněného Michalem Maléřem, do postele, kde ho čeká mladá Barbora Mottlová. Připravený Colin se činí, filmový štáb,Jakub Albrecht, Přemysl Houška a Josef Jelínek, scénu natáčí, Jana Stránská běhá k řediteli Theodorovi, který porno sleduje na obrazovce. Biskup – Milan Hodný doprovázený June nic netuší. Parta mizí, jen Jana Stránská nese místo peněz toaletní balíček s krémy.
Mrazí až lítostivá upřímnost, která celou hru doplňuje. Dorothy, zásadová v tom nejpodstatnějším, nezná mobil. Léta s Iris mrzla, ale stačilo, aby Albrecht otočil kohoutkem, a mohla se osprchovat. Když jí Bevan vysvětlí, že transakce v dané době neproběhne, chce mu prodat misku na kočky, která má údajně stejnou cenu jako rozpadající se nemovitost. Bevan jí šetrně vysvěluje, že to je obchodnický trik, miska je pouhá miska.

Hra měla premiéru 14. listopadu, viděl jsem ji ve čtvrtek 15. ledna 2015.

Otto Hejnic