Ve středu 4. března 2015 v 17 hodin uvedla ředitelka liberecké knihovny Blanka Konvalinková pořad ke křtu nové knížky Stanislava Kubína Dopisy člověku Nathanielovi, ale ohlášení účinkující, Robert Tamchyna, František Novotný, prof. Petr Moos, Marek O. Vácha ani Milena Hercíková, se kvůli chřipce nedostavili, a tak musel Standa Kubín začít bez obvyklých opor. Přizval si na pomoc vikáře Československé církve husitské Benjamina Mlýnka, který mu přečetl dvě laudatia, kde ho nepřítomní vybranou řečí chválí.
Cantemus zazpíval žertovné písně od Jiřího Pazoura na text Jiřího Žáčka, ale jinak vše bylo na Kubínovi. Četl, jak v mládí slyšel naklepávání kos a srpů, ostřených klepáním na kovovém trnu nazývaném babka. Téměř plný sál ztichnul, protože si klapot kos představoval. Už dávno se k sečení používají stroje. Kubín většinou vystupuje jako zástupce moudřejších, ale ted´ tam stál jako jeden z davu, jako jeden z obyčejných.
Život není to, co žijeme nebo to, co chceme, ale to, co vydržíme. Jan Werich.
Člověk může vítězit nad druhými, ale nejtěžší je to nad tím horším v sobě samém. Arnošt Lustig.
Autor, který je věřící člověk, bere k podpoře svých slov lidi odkudkoliv, staré rabíny i novodobé myslitele, a hledá, co mají společné, ale zároveň výsledek znovu s ironií poměřuje (kdo má vždy pravdu, obvykle ji nemá). Cituje Marka Orko Váchu: Nejsme racionální bytosti, které občas používají emoce. Jsme emociální bytosti, které občas používají rozum.
Na základě citátů klade autor další otázky . Hledá novodobou cestu k něčemu vyššímu. Cituje Roberta Fulghuma, Arnošta Lustiga, Jerzyho Lecze, Benjamina Kurase a další. Chce přesvědčit starší dámy, které kdysi byly pokřtěné, ale v průběhu let z nich náboženství vyvanulo. A právě pochybující S. Kubín je jim k tomu dobrý. Například se ptá: Jaký je rozdíl mezi nanebevzetím a nanebevstoupením? Kdo na nebe vstoupil, byl mnohem akčnější, musel udělat minimálně krok, k nanebevzetí není potřeba dělat nic.
Zamyšlení, vlastní dopisy člověku Nathanielovi, lemují básně. Jsou hodnotné samy o sobě? Třeba Krajiny bez návratů své místo rozhodně mají, jiné zůstávají pouze otázkou po Bohu. Rozhodující zde je ten třetí, Bůh, kvalita textu zůstává druhotná. Autor je proti mechanickému přeříkávání modlitby, podobnému roztočení tibetských mlýnků. Kárá čtenáře, že nejsou opravdoví. Na modlitbě Otče náš, jenž jsi na nebesích, na rozboru textu dnešníma očima ukazuje, konkrétně na neuveď nás v pokušení, že pokušení, to je naše věc! Co se někdy jeví jako tragédie, může se časem projevit jako cesta záchrany, cituje pátera Bohumila Bašteckého.

V jedné básni píše: Léty okraden – o všechny milostné doteky. Uvědomuje si končící život a ptá se Boha po jeho smyslu. Když je Bůh všemohoucí, jak mohl dopustit Osvětim? Rabín Jehuda Low ben Becalel, píše, že všechno je jinak. Kubín cituje židovské vtipy, diví se, že se mu objevují u věcí a daností pochybnosti, u kterých dříve ani trochu nepochyboval. Nikdy se na veřejnosti nehádej s blbcem. Přihlížející by nemuseli poznat, kdo je kdo, řekl ThDr. Jan Hradil, biskup CČSH.
Kdo přišel ke Kristovu hrobu první? Evangelisté Matouš, Marek, Lukáš nebo Jan, každý píše trochu jinak.
Uvedení knížky, kterého se Stanislav Kubín tak obával, skončilo úspěšně, čtenáři a hlavně čtenářky s autorem souzněli.
Barevná knížka netradičního formátu s ilustracemi Štefana Škapíka má tvrdou vazbu, 116 stran, vydalo ji nakladatelství Jiří Nosek – KLIKA.
Stanislav Kubín, laický kazatel, který se ptá, by ve středověku nejspíše propadl inkvizici, ale v roce 2015 si zasloužil bouřlivý potlesk.

Otto Hejnic

.