V pátek 20. března 2015 nás Jaromír Typlt srdečně zval do knihkupectví U Antonína, kde měl číst s libereckým Francouzem Jéromem Boyonem, se kterým bývával viděn za své liberecké éry, a Litevcem Rimanstasem Kmitou.
Jérome mluvil francouzsky, pekelně rychle, s důrazem na jednotlivá slova. Typlt tlumočil a byl v pohodě. Dva básníci se snažili najít, co naše jazyky spojuje, Jérome s důrazem na gestikulaci, řeč rukou a těla. Přišlo několik Jéromových přátel, ale ve vodopádu slov se museli topit. Obecně řečeno, fracouzsky se učí lépe v hospodě nežli v učebně, v Paříži nežli v Liberci a rodilí mluvčí dodají jazyku esprit. Jérome je showman, neposedí, nepostojí, je to výjimečná osobnost, ale myslím si, že aby si ho posluchač užil, musí francouzsky opravdu umět.
Rimantas Kmita se s hostitelem sešel na mezinárodním setkání. Domlouvají se německy, některé jeho verše přeložila česká překladatelka z litevštiny. Kmita je v republice v současné době na studijním pobytu. Litevština zažívá boom, stala se státním jazykem. Zažila léta rozkvětu, ale pak se Litva dostala do vleku carské říše a následně po ní SSSR. Máme s Němci a Rakušany podobnou trpkou zkušenost. Rimantas říkal, že dnešní situace je taková, že třetina obyvatelstva emigrovala, zůstali starší lidé spíše konzervativního založení.
Jérome hledá, jak slova v komunikaci maximálně omezit, například zaznělo jeho haiku. Druhý host se zabývá klasicky pojatou poezií. Rimantasu Kimtovi jsem bohužel nerozuměl ani slovo, ani litevsky, ani když použil v jedné ukázce ruštinu. Mrzelo mě to. Rusky jsem mluvíval celkem dobře. Závěr večera, besedování s autory, jsem nestihl, musel jsem navštívit ve stejném termínu Metal Gallery, kde pořádal výstavu Martin Šteller.

Otto Hejnic