V sobotu 28. března 2015 jsem navštívil představení německé režisérky a dramatičky Kathariny Schmittové, která v libereckém Malém divadle zinscenovala hru slavného německého dramatika, scénáristy a režiséra Rainera Wernera Fassbindera Hořké slzy Petry von Kantové. Schmittová, nositelka Lenzovy ceny za dramatiku, zářila na německých scénách. Napsala hru SAM, tu uvedla ve Watermill Center v New Yorku, spolupracuje v Praze se Studiem Hrdinů a s divadlem Meetfactory. Viděl jsem v TV Fassbinderovo Odpad, město, smrt a před časem několikadílný Berlín, Alexanderplatz.
V Malém divadle mě přivítala dlouhá scéna, tvořená stříbrnými závěsy podél celého prostoru, přes jeviště i hlediště, a naproti byla sedadla, označená nápisem Kant.
Po jevišti procházejí vyzáblé modelky s tvářemi zakrytými vlasy. Stříbrné polštáře, dlouhá skříňka s líčidly a stolek na druhé polovině. Byt obývá úpěšná návrhářka Petra von Kantová, Veronika Korytářová, a vzpamatovává se z překvapujícího úspěchu, kterého se jí dostalo. Čeho se dotkne, to se mění ve zlato, její módní přehlídka má kolosální úspěch. Zvláštní je také její chování ke služebné Marlene, Martě Vítů, ta jí v černých šatech bez jediného slova podává různé paruky, telefony, pití a další garderóbu – zlatou sukni, zlatý horní díl, zlaté balonové rukávy, a automaticky si kleká, aby se jí Petra mohla posadit na záda a obout si střevíčky.
Vyostřené jednání se zdá být normální, Petra mluví telefonem s matkou Valerií, Štěpánkou Prýmkovou, která jí říká, že pojede na půl roku na Floridu a chce po ní peníze, Petra tolik nemá, půjčí ji 100 000 marek.
Přichází její přítelkyně Sidonie von Grasenabb, Jana Stránská, povinně ji obdivuje, četla o jejím úspěchu v časopise, a přivádí jí zajímavou přítelkyni, se kterou se seznámila v letadle z Austrálie. Je jí živočišná a trochu líná Karin Thimmová, Karolína Baranová v blonďaté paruce a ze slavné Petry von Kantové je rozhodně nadšená.
Petra je pošle domů, ale pak pozve Karin, ať si sedne. Petra se dlouho usilovně za svým cílem štvala, až nakonec zvítězila, zajímá se nejen o módu, ale o celou kulturu. Hlásá, že každý má být svobodný. Nejprve si tykají, po značné dávce toniku s ginem se zkoušejí líbat. Petra se na Karin vrhne, ta se chvíli brání, ale nakonec to zkusí.
Nakonec Petru napadne, že by štíhlá Karin mohla dělat modelku, zatím co jí to poctivě vysvětluje, ona se řehtá. Nakonec se Karin ocitne na stránkách módního časopisu, celá natřesená se prohlíží.
Petra zvažuje, jak Karin k sobě ještě více přitáhne, ale Karin byla večer pryč, šla se bavit, s černochem, hezky si to užila. Už předtím jí volá exmanžel. Petra o ní říká, že lže, ale Karin to tak nevidí, je přece svobodná, volná, a může si tedy dělat, co chce, jenže Petra ji vyhodí.
Ve hře všechno hraje naplno, nic se nepředstírá. Petra von Kant bere prohru jako katastrofu, čeká od Karin telefon, ale zároveň ho odmítá. V jednom kuse pije, neomaleně odhání vlastní dceru Gabriele, Lucii Karbanovou, která za ní zajela, matku, která se vrátila z USA, říká to nejhorší svojí kamarádce Sidonii, která ji ubezpečí, že o ní a Karin už všichni vědí. Poznamená, že Karin má jako modelka úspěch. Je ve městě a určitě Petře zavolá.
Petra von Kant trpí pro lesbickou lásku ke Karin, ale díky perverznímu vztahu jí věříme. Většina z nás má za sebou něco podobného, ale všichni s úlevou, když srdce přestane bolet, to minimalizujeme, marginalizujeme, vyplavujeme z podvědomí, abychom se s další milovanou dočkali dětí. Katharina Schmitt šla až na krev, Petru van Kantovou a Karin Thimmovou dokázala zbláznit. Ještě jsem neviděl Veroniku Korytářovou takhle hrát.
Scénu vytvořil Pavel Svoboda, kostýmy Tereza Beranová, hudbu složil Nick Gill. Představení mělo 13. února 2015 premiéru. Přijďte se přesvědčit sami.

Otto Hejnic