Ostašov se čile probouzí. Začalo to opravami kostelíka sv. Vojtěcha a končí již potřetí soubojem armád na polích a lukách, který se zde se před lety odehrál. Roku 1757 21. dubna zde probíhalo vojenské střetnutí, jež bylo součástí Sedmileté války mezi Rakouskem a Pruskem. Místní obdrželi od vrchnosti peníze, jež byly použity na dřevěný kostelík sv. Vojtěcha, který byl časem přebudován na kostelík zděný. V sobotu 25. dubna se zde konalo výročí 200 let od založení školy v Ostašově a zároveň Ostašovské poutní slavnosti.
Program začal dopoledne v 10 hodin, po zahájení proběhla v kostelíku mše ke cti sv. Vojtěcha. V parku vedle kostela hrálo Divadlo na cestě Evy Kelemenové Chytrou horákyni, na hřišti školy probíhalo malování dětí na obličej, výroba loutek a další dětské hry. Vystoupení Čmukýřů a folkové „irské“ skupiny Free Beer Band bylo v parku, Villanella své historické tance předvedla v kostele, kde zaujal i soubor Aliguis hudbou na středověké nástroje.
Ve 14 hodin se v kostele představil mužský soubor z Vacenovic, s jedinou ženou, Veronikou, zpívající a hrající na housle. Vede ho František Novotný, má třináct členů, účinkují od roku 1994. Po dlouhé době jste slyšeli autentický folklor. První sborový zpěv byl o vojně, z devadesáti procent jsem písničky neznal. Vacenovice jsou mezi Hodonínem a Kyjovem. Chlapi mají vysoké boty, bílé kalhoty, případně se vzorem, zástěry a zvláštní kloboučky, zdobené květinami. Zpívají jedno nebo dvouhlasně a všichni mají v rukou skleničky a sem tam láhvinku, zabalenou ve slámě, tzv. „sotorek“, a během zpěvu si nalévají, a když „pěsnička“ skončí, zvednou všichni ruce a vykřiknou. Šavlí se prosekají ze Slovenska do Moravy, hlavním odpůrcem byl tehdejší Turek. Zabili šohajka, nedá se nic dělat, než se rozloučit. Zpěvák chce vyměnit starou manželku za mladou, ukazuje se, že písničky se dotýkaly mnohem širšího spektra než dnes. Ve Vacenovském šenku se zpívá o šenkýřce, šenkýřky vůbec představují slabší místo. Vystoupení Vacenovských proložil písněmi z renesance liberecký Cantemus, ale myslím, že zemité skladby z Moravy byly posluchačům bližší.
Bitva mezi modrobílými a různě barevnými pěšáky se uskutečnila asi kilometr nad kostelem. Byla dopředu dobře promyšlená, modrobílí zaútočili, ale pak ve tvaru ustupovali, konečný útok byl odkládán, i když barevní útočili, po kontaktu se zase stáhli. Modrobílí ukázali střebu ze dvou rovin, střílelo se vkleče i ve stoje, a to v salvě. Co mě překvapilo, byla tři děla na každé straně, ráže různé, děla stěhovala jejich osádka, to nejmenší mělo ráži asi 7 centimetrů, ale bylo z nerezu, na rozdíl od zlatého broznového děla vypadalo až příliš současně. Střílelo se jako u Verdunu. Sledoval jsem jednotlivé borce. Nejcennější součástí uniformy byl trojrohý klobouk, jeden z důstojníků se pyšnil bílou parukou. Zaujali mě sříbrovlasí důchodci u kanónu. Jak se zdá, u poloprofesionálních part šermujících do náměstích a jezdících na koních se mrštnost a bojový zápal prostě předpokládá, ale na druhou stranu tlačit dělo a střílet z něj, to se naučíte celkem rychle. Dopředu se spočítají mrtví, jejich olupování, dobíjení raněných a další souboje na zemi, jeden proti jednomu, to celkový obraz pouze doplňuje, hlavní je palba z pušek. Jízda se nekonala. Dělo strkali do německého auta. Přesunul jsem se zpět, po pravé staně byl velký stan a malé stránky s občerstvením, po levé straně kostelík a malý park s pódiem.
Vacenovští jsou zvyklí na volný prostor, odmítli zpívat na zesilovače. Kmocháček s kmotřenkou šli do lesa na „huby“, kmotřenka byla „tlusťulinká“, to jsou slova, která hřejí u srdce. V jedné písničce zpívala ženský part, a výborně, houslistka Veronika. Má vystudovanou hudebku, je rok po promoci, ale její žáci domácí lidové písničky, které znají od rodičů, prostě neberou.
V parku od 17 hodin byl repertoár Vacenovských ještě rozvernější, Cantemus vystupoval s lidovými písněmi mezi jejich dvěma bloky.
Nastoupil Free Beer Band, kytara, housle, cajon, to je dřevěná bedýnka, do které se mydlí, a basa. Kluci, asi místní vysokoškolác,i hráli hezky a zpívali anglicky. Všechno jde sehnat přímo v notách a nahrávky najdete na Googlu. Jel jsem domů, bigbeat Přehmat, který vystoupil od 20 do 22 hodin, jsem neslyšel.

Otto Hejnic