Když srovnávám rok 1989 a rok letošní, překvapuje mne jaksi samozřejmá víra, že věci půjdou dělat lépe. Současnost, ve které jsem psal Sifona, Vendu a jejich lásky, srovnávám s perlivým kvasem před 25 lety. Do té doby jsem napsal povídky V pátek večer a román Dvě lásky na začátek a poměřoval jsem se kdo ví že s kým. Zásadní omyl byl, že jsme si mysleli, že lidi budou o temných dobách chtít číst, jenže oni viděli začátek lepších časů a místo čtení začali podnikat. Sami se vrhli do nejistého světa. Věhlas Škvoreckého vycházel z toho, že zažil protektorát a roky nesvobody po roce 1948, ty jsme měli společné.

Pracoval jsem na uranu, na vrtech, a myslel jsem si, že právě moje hrdiny, kteří nesměli ven, budou čtenáři hýčkat. V roce 1990 jsem se pustil s Janem Šebelkou a Vladimírem Píšou do tvorby osvobozených novin, libereckého obdeníku Region, do náruče dříve zakázaného novináře, básníka a překladatele Luboše Příhody. Za zprávy ve Vpředu z let 1968 a 1969 šel z novin do zemědělství a na cizí jména překládal z němčiny, například Reinera Kunzeho a Johannese Bobrowského. Region, který vycházel až ve 20 000 výtiscích, jako prostředek smíření byl česko-polsko-německý, tiskl povídky, recenze a grafiky v době, kdy velké noviny toto opouštěly, stál u vzniku Euroregionu Nisa, byl zaměřený na vyrovnání minulých omylů a křivd. Ve Stráži pod Ralskem jsem se stal redaktorem firemního měsíčníku a zároveň jsem večer chodil po výstavách a na divadelní představení, abych čtenářům přinesl začerstva novinky. Probouzela se nová doba a my jsme byli při tom! Psali jsme o tom, co nás trápilo, bez cenzury. Pamatuji se, jak se v horké sazbě překlepával Schwarzenegger, napsaný místo hradního kancléře Schwarzenberga, nebo jak jsem podeváté přepisoval kraťák, noticku, o jednom nezvyklém obchodu. Šéfredaktor Příhoda nakonec nezískal pro noviny peníze, a tak skončil jako poražený. Region bez něj pomalu skomíral, až úplně zanikl. Vyhrál stávající Liberecký deník s německými majiteli. Psal jsem do něho redaktorce Mileně Králové, čím kratší, tím lepší příspěvky, až nakonec jsem zjistil, že se noviny bez mého divadla obejdou. Pamatuji se, jak jsme zřizovali nový Region, s českolipským velkouzenářem, měl se jmenovat, tuším, Jelítko, ale netrvalo dlouho a nová sláva řezníka neslavně skončila. Ve spolupráci s Kalendářem Liberecka jsme vydali dva Notesy, ale v záplavě tehdejších časopisů jsme je neprodali. Viděl jsem cestu na internetu, Liberecký měsíčník bohužel nikdo nečetl, dělal jsem ho prakticky sám. Přišel jsem s netem příliš brzy, navíc malý server přestal existovat, to nejhorší se stalo skutkem.

Jsme členové Obce spisovatelů v Praze a předtím jsme spadali pod její pobočku, Klub spisovatelů v Ústí nad Labem. Dne 19. 1. 2000 jsme utvořili dle návrhu Bohumila Nusky Kruh autorů Liberecka (KAL). Nemá žádné místnosti ani sekretářku, ale je právně subjektivní, má vlastní peníze a může s nimi hospodařit. První příspěvek, 3000 Kč, nám poskytla Severochema. Členem KAL se mohl stát každý autor, který v Libereckém kraji bydlí nebo je s ním spojen. Původně se platil členský příspěvek 100 Kč za rok, pak už nic, členové mohli libovolně vstupovat a vystupovat, čehož využila Isa Engelmann, vydala faktografickou publikaci Židé v Liberci, která vyšla německy a ještě dříve česky, v překladu Luboše Příhody. Podporovali jsme vznik Libereckého kraje, stáli jsme za Věrou Vohlídalovou, když prosadila stavbu knihovny, její knížku o stavbě jsme uveřejnili a ji samotnou do KALu přivedli. Liberec se stal krajským městem, s rozšířenou Technickou univerzitou, kde přednášejí prof. PhDr. Milan Nuska, CSc., PhDr. Eva Koudelková z Nakladatelství Bor, PhDr. Milan Exner a PhDr. Vladimír Píša.

První Kalmanach, velký almanach, je z roku 2003, má 94 stran velkého formátu, připravila ho Eva Koudelková, která se stala předsedkyní KAL, a Jan Šebelka. Má v úvodu kapitolu Češi a Němci v proudu času, Duchovní prostor, portét osobnosti je věnovaný básníku Ludvíku Středovi, fotograf Gerhard Ach je Němec, ale liberecký rodák, v galerii knihovny již vystavoval. Milan Janáček je známý malíř a herec. Do KAL postupně vstupují Milan Hrabal z Varnsdorfu (1954,) známý básník a přítel Lužických Srbů, krom básnických sbírek pořádá Literární Varnsdorf a Drápandu, Stanislav Kubín, husitský kazatel a básník, a Marek Sekyra, čerstvá posila knihovny. Představují se i další místní literáti. Dále vychází od roku 2002 Světlik, nejprve šestkrát ročně, později čtyřikrát, společný časopis polovičního rozsahu o 48 stranách, první půlka zahrnuje knihovníky, druhá literáty, začínající i pokročilé, z KAL a z jiných zdrojů. Celkem vyšlo již 55 Světliků. Kalmanachů vyšlo devět, editory osmi jsou Luboš Příhoda, který se stal předsedou KAL, a Jan Šebelka. Na desátý zatím nejsou peníze. Za uveřejnění v Kalmanachu se vyplácejí minimální honoráře. V posledním vydání byl uveřejněn příspěvek Katalin Rónai týkající se maďarského Ortena, Miklóse Radnótiho.

Vzpomínám na naše cesty, na Lužici, do Berlína na výstavu, do Prahy do kavárny Obratník, do Polska, do Bogatyně a do Jelení Hory. Vzpomínám na návštěvu paní Schmitt v Liberci a Chrastavě, na milou Helenu Jankowskou v Polsku a v Liberci, na naši výpravu do Budyšína, kde jsme četli a seznámili se s řadou lužickosrbských autorů. Přivezl jsem prózu, příznivci popíjeli kávu a přikusovali koláč podobný knížce a lužickosrbská básnířka Róža Domasczyna četla dlouhý německý překlad českého textu. Vzácnou návštěvu Róžu Domasczynu, doprovázenou Milanem Hrabalem, jsme uvítali v Liberci, přeložila do hornolužické srbštiny celý Máchův Máj. Přijel PhDr. Vladimír Křivánek, předposlední předseda Obce spisovatelů, ale pozdě, nemohl trefit husitskou faru na náměstí. Pamatuji se na zájezd Obce do Českého Těšína. Koupil jsem CD od Vladimíra Merty a poslouchal jsem Jiřího Dědečka, který údajně našel středověké texty neznámého Itala. Jan Šebelka pak šel do liberecké mutace MF Dnes, tam vydržel do důchodu. Vystudoval dálkově FAMU. Jako první knížku napsal Lunární kalendář s astroložkou Alenou Kárníkovou. Sám psal knihy s detektivní tématikou libereckých kauz, Případ spravedlivého vraha, Smrt podle Marka, Perpeetum mobile aneb vládcové, Koktejlový úkrok Otýlie B.( 2007) a Román pro Quida dopsal v roce 2010. S Petrem Pávkem, tehdy oblíbeným politikem, napsal Mám vizi (2005), s Janem Pikousem Subjektivní fotografie, s legionářem Stanislavem Hněličkou Byl jsem tobruckou krysou (2008) a má před dokončením knížku Podivín, který okrášil svět, vzpomínání na Gustava Ginzela. Já, narozený roku 1945, jsem vydal v Příbrami Ztracenou závrať (1997), v Liberci Nebe na dosah, zkrácené a předělané v roce (2002), O času a ohni( 2007) a Zase zvednout hlavu (2010). Libreto muzikálu Chytit kometu, uvedeného v roce 1999, jsem předělal, všechny obtelefonoval, abych zjistil, že o ně nikdo nestojí. Příbramské hornické historky (2004) a Příbramské a jiné hornické historky (2007) se staly oblíbenou četbou bývalých havířů. Luboš Příhoda (1934) napsal po listopadu básnickou sbírku Promluvy do zdi (2004), přeložil Ise Engelmann prózu, Návrat pod zelenou střechu. Následovala publicistická knížka z roku 1968 A potom přijely tanky, vydaná roku 2010, na ni navazuje kniha Nejdřív tanky – potom pendreky, která po dlouhých peripetiích vyjde 9. června. K osmdesátinám vydal verše Umíněný Ikaros. Získal ve Varšavě hlavní cenu v novinářské soutěži PL CZ Lokal Press Awards za publistickou stať Rok 1969 v Liberci. Na zasedání Euroregionu Niesse-Nisa-Nysa dostal skeněnou kapku z českého křišťálu, byl jí vyhodnocen vedle Němce a Poláka jako nejvýznamnější Čech. Je i členem Syndikátu novinářů, je neustále v pohybu, jedná a shání peníze.

Nechal jsem vytvořit pěkné stránky KALu, www.kruhautoruliberecka.cz, a tam umisťuji všechno, o čem píši. To nejlepší, co jsem viděl, recenze divadel a některé výstavy a recenze knížek, dávám ještě do Světliku, vybrané texty pak do Kalmanachu.

V roce 2011 vydává KAL Česko-německou čítanku spisovatelů Liberecka, Naše krajina slov – Unsere Wortlandschaft, je v ní 20 autorů a 21 výtvarníků. Prvním je Pavel Brycz, ročník 68, žijící v Jablonci. Vydal Hlavu Upanišády, za povídky Jsem město dostal cenu Ortena, za román Patriarchátu dávno zašlá sláva získal v roce 2004 státní cenu za literaturu. Román Svatý démon se hezky čte, ale autorovi ohledně zbraní létají staletí. Milan Exner učí na TUL, vydal po listopadu objevný román Svatoušek, ale Lakuna je na hranici mého vnímání. Hana Fousková píše o věcech posledních se zvláštní radostí. Milan Hrabal vydal Křížovou cestu, je to překvapení z Varnsdorfu. Jiří Janáček popisuje českou operu v předválečném německém divadle v Riechenbergu. Eva Koudelková porovnává české a německé pohádky v 19. století. Josef Král dokončil svou trilogii Střemhlavý let v kleci a ilustroval ji vlastními abstraktními obrazy. Stanislav Kubín je o deset let mladší nežli Král a je autorem komponovaných pořadů, napsal sbírky Čas zastavení – čas Perseid, Klečící Bůh a Oblouk návratu (2006), přemýšlí ve svých verších o smrti. Štěpán Kučera (1985) píše v Tajné kronice Rychlých šípů o Janu Keplerovi a Tychonovi de Brahe. Vydal také Prokletí pánů z Hodkova (2011). Miroslav Nevrlý (1933) vydal Knihu o Jizerských horách. Bohumil Nuska (1932) je autorem řady knih – Hledání uzlu (1967), Švihova aféra a Kafkův proces (1969), Padraikův zánik (1997),Tanec Smrti (2002), Ptačí údolí aneb Idylka (2004), O Paní Vševládné (2005), Podzimy a jara (2007), Obrazy neradostné (2007), Kosmická událost (2008) a z Malých příběhů (2009) jsou napůl básně, napůl úvahy, v nichž autor předznamenává Touhu, Jantarovou horu a další věci mezi nebem a zemí. Marek Řeháček (1975) se věnuje Jizerkám a jejich lesákům ve Studentských povídkách. Marek Sekyra (1974) vydal sbírky Modré hodiny (2007) a Úvozy (2010) a úvahu Máchovské mýty a omyly. Zde přichází poezie. Ale navzdory čtenářkám, které v knihovně hledají iluzi, on sám s Otakarem Simmem pátrá po dávných německých autorech, sepsal Ještědské květy, Jizerské květy, Frýdlantské květy a připravuje Ploučnické květy. Ludvík Středa je tu jediný po své smrti (1928 – 2006), básník pro děti i dospělé, po kterém zůstali v televizi Kosí bratři. Jan Šebelka má v zásobě hezké povídky. Vlastimil Vondruška (1955) je oblíbený autor. Na křest jednoho z Kalmanachů přijel z Doks, ujal se slova a už nikoho dalšího ke slovu nepustil. Vydává historické knihy a trhá v knihovně návštěvnost. Miloš Zapletal (1930) je skautský autor, v Liberci oblíbený zvláště u milovníků přírody. Každý z dalších almanachů přináší ukázky z nové tvorby. V Kalmanachu 2014 – 2015 je např. zastoupena Hana Fousková, dostala k počítači tiskárnu, jenže se ji nenaučila připojit. Tak maluje olejem sebe a básničky jí snad někdo přepíše. Bohumil Nuska v nejkratší ukázce představil úryvek z románu Granátový náhrdelník. Konečně ho uvidíme napsaný. Irena Eliášová sice uvádí český překlad, ale novelu Slunce zapadá až ráno uvádí v rómštině! Vedle Josefa Krále, který píše Paměti antikváře, se představuje jeho žena Milena, píše Co jsem ještě dělala, maminko?

Doufám, že vydávání naší regionální literatury nenaruší nejen nedostatek peněz, ale i nenadálá úmrtí našich členů.

Otto Hejnic