Básník a performer Pavel Novotný přeložil poprvé do češtiny celý Enzensbergerův epos Zánik Titaniku, výtvarník Jan Měřička stvořil obálku a ilustrace. Šel jsem se v úterý 22. května 2015 do libereckého knihkupectví U sv. Antonína podívat na čerstvou knihu z produkce nakladatelství Archa Zlín. Německý originál je z roku 1978, Der Untergang der Titanic, nakladatelství Suhrkamp Verlag.
Pavel Novotný, ročník 1976, je sám autorem básnických sbírek Sběr (2003), Mraky (2010), Havarijní řád (2013), Helena (2013), přesto je v Liberci spíše známý podle Tramtárie, popsané liberecké tramvaje, na níž jsou „zapsány“ zastávky trasy Liberec – Jablonec.
Je synem mého zemřelého přítele, grafika Pavla Novotného. Učí na liberecké technické univerzitě němčinu. Jeho otec se nedostal na AVU, stále ho někdo zakazoval, z literárních časopisů měl strach. Syn psal v literárním Tvaru sloupky s názvem Jak ses měla, Heleno?, ze kterých nakonec udělal knížku. Její ústřední postavou je skutečná Helena Skalická, ročník 1951, která v patnácti odešla bydlet k cikánům a malovala vším, co bylo po ruce. Pomohla jí MUDr. Míša Petišková, sehnala jí v pětačtyřiceti první byt, dostala se k ní přes sdružení Fokus, kam přišel po škole pomáhat Jaromír Typlt, který později dělal s Pavlem dadaistickou poezii. Typlta znám ze Síňky, Malé výstavní síně v Jablonecké ulici, kde vystavoval například Kokolia. Vedle v přilehlé kavárně křepčila Helena Skalická. Ve zdejších prostorách se z lékárníka Měřičky postupně stal Jan Měřička, objevitel nových cest, který vytvářel s Typltem „knihy“, vystavené například na výstavě Smíření v prostorách synagogy, která je vestavěnou součástí nové knihovny. 22. října 2013 byla v tehdejší galerii U Rytíře premiéra knížky A to si pak můžeš říkat, co chceš, kterou Pavel Novotný sepsal, respektive z Heleny Skalické, autorky art brut, vymámil. Psychiatrička Petišková je v Čelákovicích, Typlt žije v Praze, občas zajíždí do Liberce.
Hans Magnus Enzensberger se narodil 11. 11. 1929, první sbírka vyšla v létě 1957, jmenovala se Obrana vlků, od roku 1960 vydával literární časopis Kursbuch, od roku 1980 další časopis Trans American. Žil hlavně v NSR a USA, hodně cestoval, psal eseje do nejrůznějších časopisů a z levicových idejí rychle střízlivěl. Mám v knihovně Hiršalův výběr Enzensbergerův Zpěv z potopy z roku 1965.
Před začátkem čtení pouští Pavel Novotný magnetofon, je na něm nahrávka z řeky Vltavy, jen voda, špouchající voda. Vzpomínám na film Jamese Camerona, Titanic, prvně je natočený na videokazetě. Vzpomínám na Kate Winslet a Leonarda DiCapria, znova půjdou po schodišti, než všechno začne.
Pavel Novotný vysvětluje problémy s textem, určitá slova chtěl přeložit přesně, opakovala se a nesla jiné významy. Začíná číst. Píše o námořní katastrofě, o umbrijském malíři v roce 1490, o autorově pobytu na Kubě, už tam nebyl průklepový papír, na lodi „naslouchali mu s respektem a čekali, až zmizeli pod hladinou“. Popisuje bílou kru a po ní večeři ze dne 1912 a středověkého malíře, který velkou želvu, karetu, zamaloval dlaždicemi z mramoru. Pavel čte o poklopu, který potřebný pootevře, ale zase se zavře, a o starém muži na ostrově Heimaey, jenž se vydal proti proudu lávy, ale místní hasiči si ho všimli, lávu vodou ochladili a tak ho zachránili. Pustí se dokonce do lodnických písní, „jen žádný strach, žádný strach, Rosemarie!“
Vedle řady autorů uvádí H. M. Enzensberger Danteho, Grabba a E. A. Poa. Novotný čte jeho povídku, kdy Gordon Pym chce zachránit od lodi, která je plná mrtvol. Následuje opět text knihy, píseň „Osmého května, to byl ten křik, tenkrát, když ke dnu šel Titanik“. Neúprosná statistika ale říká, že z první třídy byly téměř dvě třetiny zachráněných, z mezipalubí to byla větší třetina, z osádky, pozor, větší čtvrtina. „Byli jsme ti, kdo zbyli, dýchali jsme. Náhoda, jakási náhoda, nás sem zanesla. Byli jsme spolu na jedné lodi.“ Havana, Berlín, New York, malíři různých epoch, i jednotlivé oběti katastrofy tvoří jeden celek.
Když Enzensberger přeloženou knihu uviděl, odpověděl, že to je nejhezčí kniha, kterou kdy dostal. V pětaosmdesáti, kdy život pádí jako o překot, se najdou dva mladíci, kteří ho konečně přeložili do češtiny a chtějí jeho bezmála čtyřicetiletý Zánik Titaniku vidět nově?
Knihu podpořil grantem německý Goethe Institut, má 144 stran. Jan Měřička stvořil přebal, po dlouhém hledání lze najít černou sehnutou skupinu lidí, viděnou shora. Uprostřed knihy jsou tři serigrafie, dvakrát jeden a jedenkrát tři muži, v různých odstínech černé. Na stěnách knihkupectví jsou pověšeny některé Měřičkovy práce, úvodní, kdy z mapy čar vznikne obraz, pak jsou to identičtí pánové v zástupu, ryba a pak několik volných kreseb, krytých sklem. Pořadatel Luděk Lukůvka upozornil posluchače na Maják, je to bibliofilie složená z přiloženého textu básně a obrazů Ježíše Krista nad Riem, asi 20 X 20 cm. Visela na niti, nešla sundat, navzdory manželčiným rukám ani znehybnit.
Přivedl jsem Luboše Příhodu, básníka a též překladatele z němčiny, předsedu KAL, abych ho s Pavlem Novotným seznámil. Nový H. M. Enzensberger se mu líbil. V následujícím Kalmanachu tak budeme mít po úryvku z Tramtárie úryvek ze Zániku Titaniku. Lukůvka přinesl několik židlí navíc. Lidí ale bylo, vzhledem k čerstvému překladu knihy, nezvykle málo.

Otto Hejnic