Dostal jsem se 13.června 2015 na WTF?! neboli na Festival současného divadla do Malého divadla v Liberci. V pátek jsem byl na My Fair Lady, v sobotu jsem zamířil mezi mladé. Kolem divadla měly výtvarnice předvádět modely, bohužel jsem žádný neviděl. Celou akci bych hodnotil jako dost bláznivou, ve velkém divadle byl jediný plakátek, festival se trefil do termínu Libereckého jarmarku. Jestliže na páteční muzikál nešli pánové, protože zřejmě sledovali fotbalové střetnutí s Islandem (které jsme prohráli 1 : 2), pak na horkou sobotu byli asi na koupališti. Všechno jelo, ale chyběly třeba programy jednotlivých představení. Zarazilo mě věkové složení, zdrcující většina diváků byla pod třicet a převládaly dívky kolem dvaceti. Kluci tvořili malé skupinky. Nás, pokročilých starších diváků, tady bylo asi šest.
Na začátku jsem viděl inscenaci Divadla FX Kalby 1000 věcí, co mě serou. Uvědomil jsem si znovu, že se běžně používá slangový jazyk a že do něj vklouzly různé anglicizmy a zároveň sprostá slova, používají je automaticky studenti. Jedná se znovu o spleť nejrůznějších myšlenek, tentokrát ale bez zkušeností cizokrajných komunit, jde jen o běžné konkrétní věci. Přesto, nebo právě proto působí představení souvisle jako jeden celek.

Na scéně je barový pult, za kterým stojí DJ Roman Dobeš v černé paruce. Neřekne ani slovo a jen pouští hudbu. Hrají Tomáš Dianiška, Bára Kubátová a Jakub Albrecht.
Celá inscenace je zuřivá obrana proti kousnutí ovádem. Stupidní Kotvaldův Mumuland vzbuzoval smíšené reakce, ale prodával se, vydělal spoustu peněz. Přímo bolí, jak do podrobností předvádí herecká trojice slavné hity bratří Nedvědů , „všichni se maj“, v umělohmotné krabici „hoří“ oheň, atd. Obdivný vztah k televizním hvězdám, jak všichni nějakou důvěrně znají, jenže není tady, nebo tady je, a k nám se nemá! Pojmenovává se vztah zasvěceného diváka s dalším, jenže ten zase zná (důvěrně) někoho jiného. Příběh dívky, která je sama, seznamuje se s chlapcem a oba se nepříčetně, opravdu nepříčetně, chechtají, protože tak to má být. Všechny TV hvězdy se tak smějí, i když by k tomu neměly mít důvod!
Dianiška líčí, jak má 201 cm, jak se ho všichni na to ptají a jak zatraceně moc ho to sere. Ano, ale za pět let ho to bude štvát jen kvůli tomu, že by ho měl (už je přece v Praze) každý poznávat!
Také má něco s postavou z televize, odkryje bednu, uvnitř běží puštěná TV, hlasatelka něco tvrdí. Dianiška si sundává kalhoty. Asi jí ho strká do pusy, což ho vzrušuje, ale hlasatelka si dál povídá v televizi to svoje. Je jediný z milionu diváků.
Dianiška vymyslel Divadlo FX Kalby, kde se všichni radí, co na scéně použijí za propriety, dávají dohromady kostýmy a kolektivně se domlouvají, co se bude hrát. Všichni jsou ve věku svého prodlouženého mládí, řeší převážně svoje problémy. V 1000 věcech, které mě serou, však autoři pojmenovali to zdánlivě bezvýznamné, a přece podstatné. Tři čtvrtiny publika jsou chytré mladé slečny. Kalba mluví jejich řečí. Až jim bude třicet, budou mít manžela, byt, možná dítě, a strach o práci, o hypotéky. Pak schůzky v kavárně a věčné řeči, co by mohlo být, jim už přijdou vzdálené. 1000 věcí je 1000 maličkostí, marginálností, ale například „upřímný“ smích zaplavuje všechny televizní soutěžní pořady, a nikdo s touto marginálností nehne!
Tomáš Dianiška přešel z libereckého Malého divadla na pražskou Palmovku. Hledá si svoje publikum. Přeji mu kapičku štěstí.
Další představení mi vyrazilo dech. Divadlo Anička a letadýlko, představení Pičus není kretén, jde zatím proti všemu, co jsem viděl. Je to definitivní škrt za iluzemi, že ženské dovedou na stará kolena trochu vypadat. Martina Krátká, Anička Drahoňová a Štěpánka Pelcová v režii Aničky Duchaňové, dramaturgii má Petr Pola, předvedly, jak stárnoucí žena vypadat nesmí. Hraje se v zahradní houpačce. Jejich příšerné vlasy, to jsem ještě ve skutečnosti neviděl. Jedna chodí se špičkami u sebe, druhá se potácí jiným stylem, snaží se jim pomáhat jejich pomocnice, je to, myslím, trpaslice, která plní jejich navzájem si protiřečící příkazy. Říkají jí on jako klukovi, je to ale ženská. Na hlavě má tácek, ze kterého si ty dvě berou jídlo. Jsou patrně příbuzné, sdílejí houpačku, baví se, jako by měly zvláštní školu, ale jedna docela dobře zazpívá začátek písně od Piaf, jenže pak se přidá druhá a píseň zničí. Nikdy jsem neviděl tak obludné prádlo! Nakonec se rozhodnou pro společnou sebevraždu, ale „zpěvačka“ je proti. Avšak ta ošklivost, veřejně prezentovaná, se přelila do soucitu. Bylo mi jich líto. Zpěvačce bylo sotva třicet let. Na scéně se už neukázaly, jít za nimi do zákulisí se mi nechtělo.
Ještě jsem se mohl zúčastnit výjezdu autobusem, kde by nám bylo cosi hráno, ale jel bych sám s holkama, tak jsem místo nechal dvěma mladým klukům, zážitek bude pro ně určitě pestřejší.
Našel jsem doma www.letadylko.cz, dozvěděl jsem se, že Anička má osm let loutkové a pohybové divadlo, hraje dětem i dospělým. Anička Duchańová jinak v hře Pišus není kretén vystupuje. V TV vysílání vypadá k světu, na kytaru hraje obstojně. Soubor sídlí v Brně. Nemají svoji scénu, ale v červnu hrají po celých Čechách. Moc rád jsem obě představení viděl. Poznamenejte si: www.letadylko.cz.
Otto Hejnic