Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách
Veselo, převeselo bylo 17. října v libereckém Malém divadle, neboť dávali hru Adama Longa, Daniela Singera a Jesse Winfielda Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. Hrál se překlad Jiřího Joska, režii měl Mikoláš Tyc.
V úvodu nejstarší Václav Helšus v pumpkách pronesl filipiku proti mobilům, televizi a jiným vymoženostem a vznešeně hovořil o umění a o všem krásném, ale byl převálcován svými mladými kolegy, Jakubem Albrechtem a Tomášem Váhalou, kteří řeší, jak zahrát co nejrychleji Shakespeara. V barokních kalhotách, jež střídaly pestrobarevné legíny, je charakterizovala horečná činnost, kterou přenesli i na Helšuse. Hraje se Romeo a Julie, jenže jak zahrát Julii, když na scéně jsou samí chlapi? Herci říkají nahlas scénické poznámky, co nebývají slyšet, obecenstvo je rázem ve hře. Tomu také pomůže hlediště rozdělené na tři pruhy, každý říká něco jiného, každá část textu má svůj výraz. Například v Othellovi mají na hrudi velká písmena, dohromady Othello, vše se odehrává v určitém strhujícím rytmu.
Zbraně jsou dřevěné, bodnutí míří pod ruku, která může meč zachytit. Souboje jsou více méně kašírované, smrtelně ranění padají na zem, ale je to jako. Princip hry je, že diváci jsou vtaženi do děje a sledují, jestli malá družina svůj úkol splní ve stanoveném čase. V druhém plánu jde o to, aby divák zkracovanou hru jakž takž poznal.
Z pánů dámy pomohou vytvořit hlavně dlouhé vlasy, vidíme jich několik, zvláště Jakub Albrecht, kterému se vedle vousů vlní blonďatá dlouhá paruka, je prostě neodolatelný. Blyštivá halena ani další ženské zbraně hrdinkám příliš nepomáhají, Julie a další mladé představitelky jsou představovány muži, z nichž dva mají plnovous.
Na scéně Karla Čapka vidíme pád něčeho z provaziště, obří lebku, kterou si jeden z hrdinů bere na hlavu, velikou číši, a nejdůležitější je velkorozměrná kniha, kde jsou všechny Shakespearovy hry napsány. Kostýmy Anety Grňákové jsou jako z amerického fotbalu, musí se hlavně rychle sundat a nandat, vzniklý úbor je charakteristický, ale místy jen jedním kusem oděvu. Oděv samotný v sobě mísí minulost, specifické kalhoty jako ze starých rytin, které střídá s pomalovanými legínami a vysokými botami, tedy nejžhavější současností. Inspicient a nápověda Přemysl Houška se sice v jedné chvíli na jevišti objeví s nástrojem, ale vzápětí dorazí herci, tak zase rychle zmizí.
První půlka představení je plná pohybu a napětí, ostatně k zobrazování se tu na malé ploše našlo her dostatek, problém je s druhým jednáním, kde se rozvíjí Hamlet, kterého herci zprvu nechtějí hrát. Je to známé divadlo na divadle, ale většina proměn a záměn už byla, Helšus jako Ofélie překvapí, ale nenadchne. Obecenstvo je nabuzené, seděl jsem v poslední řadě, většině diváků bylo kolem třiceti let, tleskali každé povedené scéně.
Dát to celé znova, ještě rychleji, aby celé představení dosáhlo požadovaných 120 minut, odpovídá záměru tří autorů, ale je, myslím, samoúčelné. Tempo pohřbívá všechno, jednou se Hamlet dýkou trefí, po druhé ne.
Jakub Albrecht a Tomáš Váhala hráli na 110 procent, zpocení, ale šťastní, mnohem těžší úlohu měl Václav Helšus, který se ale nenechal zahanbit. Škoda, že ze Shakespeara toho moc nezbylo. Hra spíš připomíná fotbalový zápas, kdy slabší ho jakž takž uběhá. Trojice zvítězila nad Shakespearem.
Otto Hejnic
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.