Ve středu 21. října jdu znovu na Mišíka. Pomatuji si ho z Prahy jako štíhlounkého zpěváka Uraganu. Od té doby stejnou váhu přibral, je bělejší než já, bere si brýle a stát na místě nevydrží, stejně jako já. Nemám foťák a nic na psaní. Sedím v třetí řadě, mám celkem dobrý přehled. Velký sál libereckých Lidových sadů se plní, ale co to? Nastupují The Bladderstones! Tomáš Frolík je třiadvacetiletý kytarista, který absolvoval kytarové kurzy od světových špiček, šťastně se po každém laufu usmívá, jak se mu to povedlo, bubeník Tomáš Náprstek tluče jednoduše, ale přesně, o generaci starší Johnny Pike Judl dře basovku a solidně zpívá. Chybí ale jediná známější skladba. Asi pět příznivců kapely ze Slaného hlaholilo, ale ostatním pomalu docházelo, že hosté hráli hodinu, stejně jako hlavní hvězda programu, Vladimír Mišík.

ETC přichází v staronové formaci. Vladimír Mišík má na očích brýle, okamžitě si sedá k mikrofonu, očas hmátne vedle sebe pro kytaru a začíná písničkou, kde jsou „…šmajdáky, z beden skáčou repráky…“ a tahle písnička v sobě nese dávné mládí Špejcharu před třiceti lety, kdy všechno začínalo. „Když se kouří konopí, tak tu holku nezvem,“ jo, takhle to chodilo. Staré písničky jsou přezkoušené, už si je nikdo nepamatoval. Kapela je ohraničena dvěma kytarami, Petr Kulich Pokorný a Milan Skalka se střídají v sólech. Na housle hraje nejmladší člen Vladimír Pavlíček, bicí obsluhuje a druhé hlasy zpívá Jiří Zelí Zelenka, na basovou kytaru a akordeon hraje Jiří Veselý, který jen s kytaristou Mišíkem a houslistou Pavlíčkem dali závěrečnou přídavkovou Stříhali dohola malého chlapečka.

Předtím, v první půli večera, zaznělo Sladké je žít, to jsem přece uměl hrát na kytaru, to přece složili Merkl a L.Hughes, americký básník, a přeložil to J. Valja, který také přeložil Říjen v železniční zemi od J. Kerouaka. Mám dvě písně na malé desce Supraphonu, zpívá Vladimír Mišík/ETC, deska z roku 1980 stála tehdy 12 Kčs.

Špejchar blues znělo trochu divně, když Mišík sedí, zažité pohyby rukou k tomu neštymují. Večernice se stala písničkou k táboráku, „opevněte svoje těla, vy, jimž srdce zkameněla“. Zazněly taky Jednohubky, po nichž můj kocour zavrní. Maminka sice odjela, ale slečna nepřišla, vzpomněl autor na nepovedenou schůzku.

ETC vydali po šesti letech nové CD Ztracený podzim, titulní písnička má text Emila Boka, cajun U nádraží složil Jiří Veselý a Mišík ho otextoval. Opakem byl Sluneční hrob, který složil Radim Hladík, ještě mánička, byl asi nejstarší skladbou, která v Lidových sadech zazněla. Vzadu za mnou sedělo asi pět dam, po přestávce zbyla jediná. Slyšel jsem ji, jak si potichu zpívala jeden text. Chtěl jsem se jí zeptat, kde má kamarádky, v místě pro stání jsem je nezahlédl, ale nestihl jsem to. Na Bladderstones určitě nešly. Přišly na starší hvězdu a překvapil je zestárlý muž, co si musí při zpěvu sednout? Obtloustlý bělovlasý Mišík není žádnou módní ikonou, ale má v sobě ledabylou bezprostřednost, vypadáme hůř, stihneme toho méně, ale když ho slyšíme, pořád žijeme. Věříme, že nám s ním bude hezky. Bez ohledu na to, kolik je nám let.

V sobotu jsem koupil CD Ztracený podzim, pustím si ho co nejdřív.

Otto Hejnic