V úterý 27. října jsem zavítal na Besídku 2015 divadla Sklep. Jejich produkci jsem viděl po delším čase. Jestliže v minulosti se jednalo spíš o zájezd, kde se ukázaly hvězdy mimopražským divákům, letos jsem zažil představení namířené proti všem méně chápavým. Bylo vyprodáno, většina diváků měla 30, 40 let a více, chyběla nejmladší generace.
V úvodu pohovořil řečí lumírovsky vázanou architekt David Vávra a připomenul pořad o šumných městech a architektuře, závěrem pronesl slovo v programu televize před 22. hodinou nevhodné. Druhý ze slavných a známých byl režisér Milan Šteindler, viděli jsme jeho slavný film podle Haliny Pawlovské Díky za každé dobré ráno, i filmy horší. Šteindler předvedl s kolegou Vávrou skeč z Alles gute, tady pokračují, kde v TV oblíbený pořad skončil. Úvodní přednáška ukázala kladný vliv toaletního papíru, na kterém se mikrobi nedrží, kdežto na dalších věcech z kuchyně jsou, například mycí houbička bývá zdrojem možné nákazy. Také diváky přesvědčil, co od nich herci chtějí, potlesk, volání bravo a volání sláva, toto zdůraznit různými pohyby rukou.
Na pódiu vyprávěná Sněhurka je zkombinovaná s neuvěřitelným množstvím chlastu, každou postavu vypravěč zapíjí. Ulehla do postýlky, přijde sedm trpaslíků a Kapitán Morgan(?). Jen muž, který toho kdysi vypil hodně, dokáže výkon ocenit.
Jiří Fero Burda, František Váša, Jana Hanáková,Tereza Kučerová, Marta Marinová, Hana Navarová , Lenka Vychodilová, Roman Fojtíček, David Noll, Jiří Podzimek, všichni jedou na 110 procent. Nové je vymezování se proti nejmladší generaci, u mobilů všechna kouzla ovládající. Zatímco jsem v tomto případě to nejdůležitější věděl nebo alespoň tušil, pro skeč tří dam v kavárně, používajících soudobý jazyk mládeže, bych pomalu potřeboval překladatele.
Tereza Kučerová účinkovala v Chytilové Kopytem sem, kopytem tam, tady hraje, co se od ní chce. Dámy tančí v plavkách a s velkými nafukovacími míči, ukazují, co obvykle předvádějí dívky o dvacet let mladší a štíhlejší.
Descartes říká: Myslím, tedy jsem. Sem, tvrdí, a herci mu dávají bednu k nohám.
Bohužel jsem neidentifikoval, která příslušnice něžného pohlaví pěje, v závěru jde do výšek, které však už nemůže uzpívat, co jinde se zamaskuje, zní na plnou pusu. Obsazení doprovodné kapely se také vymyká normě, rovněž vyznění některých skladeb.
Představení dominuje série vtipů proti lidskosti. Muž, totální invalida, celý omotaný obvazy, se potácí na jevišti, proti sobě má ženu s oběma berlemi, je marné vůbec se potkat!
Další skeč: Reportér s mikrofonem potkává posledního poutníka do španělské Compostely zvaného Želvák, který se pomalu a ztěžka pohybuje na berlích. Jak to jdete dlouho? 800 dní. Jak to, že jsem na vás natrefil v Rumunsku?
Manžel s manželkou pijí kafe a jedí sladkosti. Muž tvrdí, že se neříká větrník, ale nějak jinak, žena se s ním tvrdě hádá. Víš, proč jsem to s tebou 20 let vydržela? Protože si jediný, před kterým necítím komplex méněcennosti.
Opět jsou všichni na scéně, Milan Šteindler zvedá ruce, máme jen tleskat, nebo také volat sláva? Sklepáci ukazují, že nejdůležitější je myšlenka, nové tváře se ukážou samy. Řehtali jsme se fórům a budeme si je pamatovat, tím se Sklep liší od dlouhé řady odpočinkových filmových a divadelních kusů.
Otto Hejnic