Autoři nové inscenace Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček, který hru Jiří Mucha: Carpe Diem v Šaldově divadle v Liberci zároveň režíroval, je dvojice, jež má za sebou řadu představení. Je však vidět, že rok 89 zažili v dětství, éra Muchových plakátů, které se vyskytovaly v každé druhé domácnosti, stejně jako existence tajemného Jiřího Muchy v luxusním bytě vedle Hradčan, v němž bylo hnízdo neřesti a kam bylo těžké proniknout, postupně vyvanula. Premiéra inscenace byla 23. října 2015, viděl jsem reprízu 16. prosince.

Podotýkám, že po osvobození vyšly Muchovy reportáže Oheň proti ohni, po jeho zatčení a zavření následoval v roce 1968 román Studené slunce a později vyšly Podivné lásky o životě s Vítězslavou Kaprálovou, Kankán se svatozáří o Alfonsi Muchovi, ještě Lloydova hlava, atd., následovala řada článků v novinách a časopisech. Jiří Mucha zemřel roku 1991, po čtrnácti letech od jeho smrti však vidíme hrdiny příběhu s ironickým odstupem.

Hrdina se v mladém věku bouří, Jiří Mucha, Martin Stránský, slušně zpívá, tuším Askalonu, kterou protestuje proti vůli stařičkého otce Alfonse Muchy, Václav Helšus, který je něžným pokolením ustavičně hýčkán. Jde studovat do Francie, francouzský chanson skvěle zpívá Markéta Tallerová. Výborná je scéna Kamila Bělohlávka, vše se odehrává na černém pozadí, zdvíhá se černá látka, za nimi je pětice dívek, zpívajících písničku, mají sexy oblečení. Vitka, V. Kaprálová, hraje ji Anna Schmidtmajerová, dělá vlny na Bohuslava Martinů i na Jiříka, ale po svatbě s Jiřím brzy umírá. Slečny pak jedou na kolech, která svítí, notují Tipperery, to když před nimi pochoduje Geraldine, Veronika Korytářová, mává Union Jackem a zpívá anglicky. Zazpívat umí i Karolína Baranová (Tramp,Roth), Michaela Foitová (Slávka) a Markéta Coufalová (Magda). Během jedné věty Martin Stránský shrne, kde všude byl frontovým reportérem.

Po přestávce ženské v montérkách a gumácích přeřvou Geraldine, jejich častušku asi složil Daniel Čámský, který hraje na piano a složil i tzv. vážnou hudbu, na kontrabas ho doprovází Jan Basista Novotný, na violu Blanka Vrbová, na housle Marcela Kaudelová a na saxofon Petr Vašek.

Pět obrazů vzadu na scéně slouží jako nabídka Alfonsových kreseb a na ně se promítají scény z bojišť a z jednání státníků. Druhá polovina hry je o začínající slávě Muchových obrazů, o Geraldine, která shání kšefty, o starostlivé Martě Kadlečíkové, hraje ji Markéta Tallerová, a o trojici úspěšných dívenek. O dění v bytě toho nejvíc ví Estébák, Ladislav Dušek, taktéž zpívající. Chybí ostrý závěr, tři dívky, dle mého názoru, se jen neučily cizí řeči.

Jinak je Jiří Mucha odvedený s pokorou, zpívá se francouzsky i anglicky, ale chybí tomu dotek místa, vřelost a nesmlouvavost syna velkého malíře, který hovořil šesti jazyky a reportáže pro BBC psal také z Barmy, Indie a Číny. Kdo si dnes ale pamatuje všechna bojiště, když se na nich válčilo před tolika lety?

Otto Hejnic