Autor, ročník 1944, je vyfocený na záložce knížky Flákači s úsměvem a bílým plnovousem, tak bych ho nepoznal. Pamatuji si ho z knížky Panna nebo orel (1974) a z Tuláků (1976). Poslední jeho kniha Vy nám taky vyšla v roce 2008. Hlavně si ale Duška pamatuji kvůli Herzovu filmu Křehké vztahy z roku 1979, který zachytil už zbouraná liberecká jatka a Jizerky. Dějově jde o vzepření se vlasatého Tadeáše Falka (hraje ho Vladimír Kratina) totalitní době, kdy se pere proti všem.
Duškovy postavy mají „špinavý boty“, jsou identičtí, a to byla také hlavní deviza jeho románů a povídek. Vyučený malíř pokojů přišel na sever před vojnou, a tak zažíval ještě v plné slávě těžící hnědouhelné doly, nově přistěhované zdejší obyvatelstvo a znovu popsal své chudobné dospívání v milovaném Karlíně.
Duškova nová kniha zaujme svým nezvyklým tvarem, nepřerušovaným tokem vyprávění. Byl jsem zvědavý, jak se starý mistr vyrovnal se svým mladickým radikalismem, jestli najde své vzory, kterým se pak názorově značně vzdálil, byl například dramaturgem Činoherního studia.
„V pražským parku příšer a partajních štěnic štěstí nekvetlo. Sladkej domove s katanama a chlubnama, sbohem navždy.“ Sugestivně popisuje Karlín, s Negrelliho viaduktem: „Z depa syčely žhavý mastný páry a jiskry pálící a těžký padaly k chodcům.“ „Uhelný prázdniny, holky se nechaly v šatnách makat.“ „Pokrok není zárukou štěstí, blbouni, pravil autodopravce Klein.“ „Loučili se s vykřičenejma pavlačovejma štěničárnama, s hajzlama v chodbách, kde nájem byl k smíchu, za hubičku. Zelinář skončil v pankrácký šeredě, protože bral zboží od soukromníků.“
Chodil do bia Atlas a Ponec, vzpomněl si na všechny hospody, vyjmenoval lepší pražské podniky, Vltavu, Alhambru, Valdek a Ural, kde se tancovalo. Holou pravdu však Dušek napsal až nyní: “ Pro něj soustruh představoval zkurvenýho nepřítele od chvíle, kdy šmejda uviděl a uslyšel… Táta makal ve vysočanský fabrice, rakovina ho zvolna užírala. Táta umřel, zůstali s mámou sami, ublížený, odstrčený. Čekali na mámu, vypumpovali jí krev, dostala sklenku vína a chlebíčky.“
Miličníci naložili řádový sestry do autobusu a tím se příběh uzavírá. Knížka připomíná obraz od Breughela, kde je padesát venkovanů, kteří dělají, co je zrovna napadne, všichni jsou v pohybu. Vypravěč je osmnáctiletý vztekloun.

Petržíčko, cikán, byl brigádník u Armabetonu a hledač polodrahokamů. Hosti se rvali jako koně, pro slovíčko nebo jen tak, z nudy. Vazoun Bimbo hrál na kytaru. Stavěla se elektrárna Ledvice a sklárna Řetenice. Bimbo se vsadil s bratrem Diverzanta, že nepřeplave rybník, ten chvíli krauloval a pak se potopil a už nevyplaval.
„Prudký žhavý lásky, nenávisti za hrob, kolotoč pracovních pluků na šachtách hlubinných i povrchových, výbuchy metanu, pohřby, chemičky s věčnými jazyky ohňů,“ tak popisuje svůj Sever kluk, který netuší, co se s ním stane.
Chtěl podepsat deset let na šachtě, aby nemusel na vojnu, ale Václav Kníže, bejvalej úderník ze šachty Centrum, později kriminálník, mu to zhatil. „Bílinský hopsandy s natupírovanejma drdolama se nesnažily zakrýt kytičkovaný kalhotky. Na oprámu Rohlík se koupali nazí, mašinfíra sjede ke dnu lomu pro vagonky s uhlím, kolem rabovaných stěn s ohni, do pekla jedovatejch výparů.“ “ Žijeme dneska, zítra tu nemusíme být,“ tvrdily mu slečny. Tanečky na Rudém severu, Anuška, dívka brigádníka, pořád Tadeáše nechtěla, ale později do ní vjela posedlost.
Nechtělo se mu dělat malíře pokojů, tak fáral na šachtě a dělal pomocníka. Lokál Mexiko v Jiřetíně, Teplice s fungujícím Krušnohorským divadlem, Osek, ještě původní starý Most, hranice s NDR je stále zavřená. Ožívá Hrdlovka a řada dalších vystěhovaných vesnic. Připomínka uranu, šachta 16, se právě rozjížděla! Je polovina 60. let.
Yastil, bromisoval, fenmetrazin a hysteps, prášky pomáhaly Václavu Knížeti a malíři, mistru Lahodovi, ten jednou líčil, jak si chlapec vzal dívku domů a ta mu vybílila byt za 150 tisíc.
Poslední Tadeášova láska je hraběnka Marica, kterou mu nakonec přebral mrňavý Petržíčko. „Fakticky máme, co jsme chtěli i nechtěli, člověče,“ vzpomíná Dušek.
Na Flákače jsem ani nevěřil, ale Václav Dušek vychrlil všechno, i co měl dávno zapomenout. Znova je kluk! Mami, ptá se, i když nemůže slyšet odpověď. Vždycky dělal, co chtěl. Díky bohu.
Knížku o 160 stranách vydalo nakladatelství Albatros, nemohu se od ní odtrhnout.
Otto Hejnic