Stalo se nám, že na Školu žen Jeana Baptista Moliéra, premiérovanou 19. června 2015, jsme se se ženou dostali až 20. ledna 2016, v době, kdy režisér Ivan Rajmont byl již delší čas na pravdě Boží. Blahopřání tedy ztrácí smysl, ale musím říci, že ze starého Moliéra udělal režisér svou úpravou představení, kde se sice smějete na plný plyn, ale jsou chvíle, kdy vás zamrazí, neboť se nejedná o nic menšího než o parohy. A nejhorší na tom je, že Arnolf, pán z Pařezova, hraje ho Martin Polách, si vzal z neštěstí kamarádů a známých poučení a svoji schovanku Anežku, Karolinu Baranovou, záměrně vychoval jako hloupou bytost, která svodům zaručeně nepodlehne. Záměr, od kterého jej všichni zrazují, si bere jako životní poslání. Ostatně Moliére, jako starý manžel, si od své mladé ženy užil svoje.
Arnolf je stále ve střehu, výchova Anežky a následně svatba s ní je jeho fixní idea. Cvičí svoje sluhy, Alana, Přemysla Houšku, a Žoržetu, Markétu Coufalovou, jak vzdorovat nástrahám světa, přitom si ani nevšimne jejich sexuálního vztahu.
Horác, Tomáš Váhala, který se naivní Anežce po dobu Arnolfovy nepřítomnosti věnoval, je závratně mladý a bezstarostný, navíc se seznamuje s Arnolfem, takže ten zná jeho plány do podrobností.
Komická první láska je stále láska, proti tomu se nedá nic dělat. Nic dělat! Tohle si měl pamatovat Arnolf, Martin Polách, a díky jeho dvěstěprocentnímu zaujetí se hra dotýká pomalu každého.
Hraje se na scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy, prchající sloužící mizí v lóžích, znovu rekapitulující Arnolf sedí na kraji forbíny, účastníci přicházejí vchody pro diváky. Na scéně Martina Černého s pestrobarevnou stěnou, dveřmi a oknem se vše odehrává na židlích. Kostýmy Marie Rozskopové zhruba odpovídají Moliérově době, výjimkou jsou bílé bezčasové šaty Anežky s velkými kalhotkami. Překlad Jiřího Žáka zachovává rým, ale je cítit 21. stoletím.
V závěru přicházejí Arnolfovi přátelé, Chrysald (Michal Maléř), Enrik(Ladislav Dušek), Oront, Horácův otec (Václav Helšus) a notář (Jakub Kabeš), ale duší inscenace je svým způsobem velký, ale marně usilující a upachtěný Arnolf – Martin Polách.
Diváci bouřlivě aplaudovali, čím je představení tragičtější, tím je směšnější a komičtější.

Otto Hejnic