Švédský autor a režisér Lars Norén (nar. 1944) není českému publiku příliš znám. Inspirací pro jeho drama Válka (2003) se stal pravděpodobně válečný konflikt v Bosně a Hercegovině v letech 1992 až 1995, šlo o vyhánění Chorvatů a bosenských muslimů.

Hraje se v libereckém Malém divadle, premiéra byla 7. dubna 2017, viděl jsem představení 19. dubna. Jde o první uvedení této hry v Česku. Překladatelem je Zbyněk Černík, režie se ujal šéf činohry Šimon Dominik. Sugestivní je scénografie Karla Čapka, celému jevišti dominuje potrhaná síťovina.  V místnosti jsou používány molitanové matrace, stojí tu rozbitá židle, vana se špinavou vodou, v popředí primitivní sporák, který živí hořící dřevo, a několik hrnců. Důležitá je  práce se světlem. Vše působí špinavým, poničeným dojmem.

Představení drží matka, Jana Hejret Vojtková, která obtížně komunikuje se dvěma dcerami, s dvanáctiletou  Michaelou Foitovou a s dospělou Karolínou Baranovou. Během hovoru mimoděk vychází najevo okolnosti, ve kterých rodina žije. Upozornil bych na zpovykanou Michaelu Foitovou, která vypráví hrůzostrašné zážitky, a drží při tom plyšovou hračku, spolu se sestrou se pošťuchují a vůbec je nerozhází, jestli přijede auto s jídlem od mezinárodní pomoci. Rodina se baví o otci, který zmizel ve válce, zdá se, že navždy.

Otec se však objevuje! Ale nevidí. Martin Stránský herecky dospěl, vypracoval se, vytváří rozporuplné postavy, kterým se dá věřit. Vrátil se ze zajetí, je konečně doma, mezi svými. Doma. Tady je nutno pochválit režiséra, že Stránského šmátrání, zakopávání, padání je celou hru vidět, cítit. Chtěl by, ale je vyřazený. Nějak se mu návrat nepovedl. Vidíme jeho velké nahé tělo, jak se noří do vany, slyšíme jeho slova, co by rodina měla, ale nemá sílu, aby to nějak ovlivnil. Starší dcera se maluje, to se mu moc nelíbí, ale matka mu v hádce řekne, že dcera dělá děvku. Proto si bere fialovou paruku.Vidíme ji, jak se ve vaně omývá. Otec se ptá na sousedy, většinou jsou mrtví nebo nezvěstní. Pamatuje se, jaké to bylo před válkou, ale nechápe, že se změnilo prakticky všechno. Má složitý vztah k chytřejšímu bratrovi, Janu Jedlinskému, celou dobu ho utiskoval, a zároveň obdivoval, ale jeho žena, která to s bratrem táhne, mu stále tvrdí, že někam zmizel.

Zaujme znepokojivá muzika Matěje Kroupy. Šimonu Dominikovi se představení opravdu povedlo, je poznat nový styl ve výpravě i v použití nezvyklé hudby. Norénova Válka znamená důležité místo v srdcích diváků, bude nás bolet. Říkám si, co bych si v rozpadajícím se světě jako nevidoucí počal?  Připomene mnohým, kteří se pár kilometrů vedle, v Chorvatsku, budou slunit, že válka je hrozná, i když se odehrává na tabletech a mobilech.

Otto Hejnic