Autor, ročník 1950, učí na liberecké TUL, jeho šestá divadelní novela „Přímá volba + kompletní Obrazy z gubernie jako bonus od starého herce“ tvoří dohromady téměř třísetstránkovou knihu, která vyšla v libereckém Nakladatelství Bor. Obálku a frontispis vytvořil Ernst Ludwig Kirchner.

Hrdinou je bývalý pražský herec Jaromír, nyní v důchodu, spíše divadelník, který zkoumá, jak ho doba semlela. Je jedním z těch širšímu okruhu neznámých, kteří stáli v rozhodujícím momentu na správné straně, ale neprosadili se a zůstali z nejrůznějších příčin stranou. Připomíná Krejčova dramaturga Krause, prosazuje corneillovské deklamace, proti plazení se po celém jevišti. Jenže jeho hlavní přítel Petr se ocitl na Cibulkových seznamech, zmizel z Prahy někam do regionu a bez něj si Jaromír ani neškrtl.

Senior Jaromír je zklamaný, odešel od divadla, přestěhoval se od své třetí ženy Ludmily do podnájmu a má jí plné zuby, pije rum nebo fernet, nakupuje v obchodním domě, v Zemi zaslíbené, a chodí za starými rodiči do domova seniorů k svatému Dominikovi, kde obývají jednu místnost. Stařičká matka se věčně odvodňuje na míse a bláznivý otec se chystá na katolíky a kardinála Duku zvláště. V Klubu chudých čtenářů, v knižním oddělení obchoďáku, si Jaromír půjčí a zase vrátí novou knížku, zde se seznamuje s emeritním profesorem němčiny Heřmanem Pěnkavou. „Lidé mne zklamali, vlastně jenom čekám na smrt,“ nebo „Zuřím, a nevím proti komu, což je směšné,“ nebo „Jsem sám a to je definitivní.“

Jaromír odráží stále ještě zákonitou manželku Ludmilu, která překládá z ruštiny, pije víno a manžela by chtěla na Vánoce. Když se hrdina představuje emeritnímu profesorovi „Jaromír Kšanda, bývalý herec“, nediví se, že ho profesor nezná.

Zároveň se v díle opakuje divadelní adaptace Obrázků z gubernie, knihy nepřiznaného Dostojevského. Jaromír, později Petr a Jaromír, se dohadují, které postavy z knížky nechat a které vyhodit, je zde podrobně vysvětleno, jak marginální postavy nakreslit pro divadelní účely na papír a tyto svinovat a rozvinovat.
Obrázky z gubernie se odehrávají v Rusku na statku, někdy koncem devatenáctého století. Bývalý sluha Foma Fomič je duchovní guru, varuje Plukovníka, že se na jeho panství schyluje k rebelii. Plukovníkův synovec Sergej chce Fomu vyhodit, ale Generálová, matka Plukovníka, Fomu brání. Ve hře jsou mladší, ale chudá Nastěnka a starší bohatá Taťjána. Plukovník navrhne Sergejovi, aby si vzal Nastěnku, ale ten ji nechce. Foma stále společnost na statku uzurpuje, Sergej si vysvětluje s půvabnou Nastěnkou, že se spolu nemilují. Kolem Generálové jsou příživnice, které ustavičně velebí cara a Rusko. Prachatá Taťjána je unesena Mizinčikovem, ale únosce byl dostižen. Když dívka vidí, v čem by žila, říká: „Odvezte mne rychle z téhle chýše.“ Pozdním zrušením nevolnictví se Rusko ocitá, v pohledu Příživnic kolem Generálové, na samé špici vývoje. Jaromír i Petr však trvají na Obrázcích z gubernie, kde nikdo nechce peníze a kde vládne cvok Foma.

Jaromír potká svou matku, která stále hledá svoji dávno mrtvou bábu. Matku policie už zná, vozila ji domů. Manželka Ludmila přišla místo očekávaného Petra, vyzná se v politice, vzpomene na amnestii, šitou na míru největším tunelářům, vzpomene, že parlament sám odhlasoval přímou volbu, nakonec se oba dva nalití v nevůli rozcházejí.

Mladší bratr Richard je za vodou, všechno opraví, ale nemá čas, sestra Eva je inženýrka ekonomie a žije v Austrálii, Jaromír je na rodiče prakticky sám.
Kriticky uvažuje o Ludmile a pak o své schopnosti hrát divadlo. „Všechno, co jsem dříve miloval, se mi zajídá,“ a vyjmenovává Thomase Bernharda, Konrada Henleina a Handkeho.
Kniha Mafie na pražském hradě,“ říká Heřman Pěnkava, „je investigativní fikce.“ „Znamená to, že pravda a lež jsou pevně spojeny? Například, utopily ruské tajné služby v Černém moři milence prezidenta Klause? To je přece neověřitelná blbost,“ uvažuje Jaromír. Sen, kde vystupuje Ježíš diskutující s kardinálem Dukou, o bezdomovcích, kterým má dát krabicáky? To je jen sen!
Muž, který Jaromíra pozná, a pak chce po něm půjčit peníze, to je trapná skutečnost, Jaromír ji obrací ze všech stran.

Přijíždí Petr, zvaný Petranda, zařídil Jaromírovi vystoupení na vítání občánků a chce najít scénář Obrázků z gubernie. Petr s Jaromírem pijí metaxu a hledají scénář, Jaromír ztropí ostudu na vítání občánků, vynadá fotografovi, ale ten je příbuzný se starostou. Jaromír se hádá s Ludmilou kvůli bytu, který ona neuvolní.
V Chrastavě dostal prezident Klaus airsoftovou kulku přímo do ramene, v Norsku ale houfně zabíjel Breivik. Každodenní a sváteční se na stránkách knihy míchá.
Bláznivému otci, který chce stále stavět barikády, Jaromír může cokoliv nalhat.
Rodina koupí matce invalidní vozík, matka se na něm bojí jezdit, tak velké výpravy podniká táta, kterého Jaromír zkouší zachraňovat.

Exner vysvětluje, jak divadelní text vzniká, kdy asi bude dramatizátor vytištěn na plakátu vedle autora knihy. Příjezdem sestry Evy z Austrálie se situace mění. „Nemusíte si zas až tak moc rozumět, abyste se měli rádi. Eva mi fandila, Ludmila mě ironizovala. Co je v manželství třaskavá směs, mezi sourozenci se snese,“ říká Jaromír.
Chmurný text se příjezdem Evy rozjasňuje, ironie postupně převládá nad tragickým údělem, černý humor pozvolna vítězí.

PhDr. Milan Exner, PhD., v Nakladatelství Bor vydal po roce 2000 prózu Zoufalství (2006), Lakuna (2007), Rádlův synovec (2010), Faust letí do Nového světa (2011), Biblické humoresky (2014) a Čtvrtá návštěva u Smerďakova (2016), poezii Onona (2008) a Macabrogne (2013) a literární estetiku Stuktura symbolična v pohledu psychoanalytické literární vědy (2009) a Afekt, sen a skutečnost v díle F. M. Dostojevského (2013).

Kdo umí opravdu číst, měl by si Přímou volbu od Milana Exnera pořídit.

Otto Hejnic