Kateřina Dušková zvítězila nad tradicí a já 9. listopadu 2017 z jedenácté řady překvapeně sledoval její způsob realizace Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic. Režisérka využila překladu Jiřího Joska, přenesla děj hry pomalu do současnosti a zaměřila se na detail, což se jí povedlo. Vojácké vysoké boty a maskovací bundy, které navrhl Tomáš Kypta, ukazují na současný příběh.

Na scéně je starý Leonato,Václav Helšus, hoví si v bílém obleku v lehátku a čte noviny, přítomen je jeho bratr Antonio, Ladislav Dušek, přijíždějí Don Pedro, Martin Polách, a jeho nevlastní bratr Don Juan, Tomáš Impseil, který se s ním naoko smířil, ale má na něj vztek. Přichází Claudio, Tomáš Váhala, který miluje Leonatovu dceru Heru, Kateřinu Baranovou. Další mladá dívka Beatricie, Leonatova neteř, hraje ji Veronika Korytářová, si nenechá nic líbit, má intenzivní, ale rozporuplný vztah s Benedikem, Zdeněkem Kupkou, který má obdobnou povahu. Velkomyslný Don Pedro jim chce pomoci, a tak zorganizuje skupinu, která jde k Benedikově skrýši a tam hlasitě říká, jak ho Beatricie, která ho znectila, ve skutečnosti miluje!

Scénu vytvořil Pavel Kocych, přes jeviště postavil dlouhé schodiště a dole vytvořil jakýsi bazén, do kterého napustil vodu. Nezapomenutelná je scéna, kdy si Margareta, Michaela Foitová, a Uršula, Štěpánka Prýmková, „vyprávějí“ o skvělém Benedikovi, jdou kolem kašny a Beatricie chce všechno slyšet, ale nechce být za žádnou cenu vidět a schovává se na nejnemožnějších místech bazénu.

Don Juan ale chce svatbu Claudia a Hery překazit, udělá na Heru se svými pomocníky Boraciem, Přemyslem Houškou, a Konrádem, Petrem Hanákem, nebezpečnou fintu, která jim vyjde.

Otec Francisko, Jaromír Tlalka, vymyslí způsob, jak z problému ven. Pozornost na sebe strhávají strážníci, Dagobert, Jan Jedlinský, Virgil, jeho podržtaška, Jakub Kabeš, a Tony Šukal, Michal Maršík, a Rex, Lukáš Trojan, jejich zjevné neumětelství překonává všechny meze, v závěru chodí Dagobert připoután pouty k židli. Vrcholná je scéna, kdy senilní staří bratři Leonato a Antonio zakopávají, padají a jinak nevítězí, takhle by poslušná dcera tatínka vidět neměla, ale tenhle nápad, ukázat hrdiny v nedbalkách, opravdu zabral. Staří bardi zrají jako víno. Řehtal jsem se a marně jsem si uvědomoval svůj věk. Uvažoval jsem, jak 400 let posunulo základní předpoklad, že nevěsta má být panna, ale co se týče vztahů, i dnes všechno souhlasí.

Inscenace měla premiéru 16. června v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Síla příběhu je v tom, a to vystihla režisérka dobře, že se rozumní lidé, pokud jim opravdu o něco velkého jde, chovají ve stresu značně nestandardně.

 

Otto Hejnic