Vladimír Merta, Jan Hrubý a Ondřej Fencl hráli 4. prosince 2017 v nově otevřeném Warehausu. Bývalá Bedna byla překonána, opravený klub Warehause je kousek pod starými pekárnami na zastávce tramvaje, vznikl adaptací staré továrny, litinové sloupy nesou dřevěnou konstrukci . Klub získal potřebný prostor, vše jsem viděl a slyšel z první ruky, pár metrů od pódia.

Vladimír Merta přijel po svojí sedmdesátce. Pamatoval jsem si ho jako zahořklou zapadlou superhvězdu, hrával nové a nové skladby, a setkával se s nepochopením a posléze s arogancí současného trhu, který ho nebral vážně.

V posledních letech se objevuje v nové roli. Může za to nakladatelství a vydavatelství Galén, které vydalo tisícistránkovou knihu textů Vladimíra Merty Mimo čas a v širokém rozsahu vydává jeho písně, například s beatovovou Dobrou úrodou vyšla nyní nahrávka natočená v roce 1978. Na koncertě převažují písničky z francouzské desky z roku 1968, ty tvoří jádro koncertu z roku 2017.

Vladimír Merta začíná hrát lidovou, autorem upravenou píseň, doprovází se na kytaru a na flétnu. Pak začíná legendární skladba Chytit vítr, která se nesmazatelně zapsala do uší květinových dětí v době, kdy přijely ruské tanky. Na koncert přišli většinou pamětníci, pár lidí bylo mladších. Velký sál se plní. Nejdou housle, vyletěl zesilovač, šedovlasý Jan Hrubý se rozčiluje, pětatřicetiletý Ondra Fencl zvyšuje hlas, ale Merta v světlé haleně a vlajících manšestrových kalhotách to bere jako osud.

Skladba Vzdálené výstřely shrnuje, kde všude stříleli komunisté, Fencl sedá za klávesy, Merta hraje na kytaru a foukací harmoniku a do toho improvizuje na housle Honza Hrubý. Šofér Sean kapelu na mrznoucí silnici přivezl, jako příruční zavazadlo si přibalil keltskou harfu, na niž preluduje.

Píseň o ruské dívce, která se jmenuje Galina, vyznívá rozpačitě, patrně se s Vláďou rozešli, slyšel jsem ji prvně. Galina, Galina…Slyšel jsem Jana Hrubého improvizovat, dělá z popěvku závažné dílo a končí ho jako symfonii.

„Zakouřené sklíčko petrolejky, podíval jsem se do sluníčka, jsem malý nebo velký?“ tak nějak si to pamatuji, Mertovi, který to zpívá nyní, bylo, když jsem ho slyšel prvně, kolem dvaceti a teď mu je sedmdesát pryč! A mně taky, bohužel.

Po Mertovi zpívá Ondřej Fencl, patrně svoji skladbu, „máš oči jako magnety“ a to jen proto, že Vladimír si s ním chce zahrát na tenorsaxofon, jak tvrdí. Text jsem úplně nezachytil, sledoval jsem šéfa, jak zvládne tenora. To mu docela šlo, zvláště v druhé skladbě, Charlie Parker to sice nebyl, ale Merta přece jenom musí cvičit. Kdy a kde?

O přestávce dávám koncert dohromady. Všechno drží pohromadě mladý Fencl, má svoji skupinu Hromosvod, hraje velmi slušně na klávesy, kytaru, piano a k tomu obstojně zpívá. Skládá vlastní věci, ví, kdy je potřeba skladbu skončit, hlídá střídání jednotlivých nástrojů. Jedná s majiteli. Hrubý je improvizující sólista, mohl by koncert odehrát sám. Hlavní hvězda Vladimír Merta je především autor geniálních písniček s geniálními texty, už mu to tolik nezpívá, to ale nevadí, protože stárnoucím posluchačům představuje jejich kontrarevoluční mládí, představuje jim své zakazované písně, které jim předvádí značně delší a složitější.

Po přestávce spouští Vladimír Merta svou Zlatou akcii, zpívá falzetem, zkouší celou plejádu prostředků, které ostatní zpěváci nikdy nepoužili, zpívá o Klausovi, na kterého chceme navěky zapomenout, rozčiluje všechny, kteří měli pop music jako poslušnou hudbu, do toho se rozjíždí Hrubý. Noty kanou na notové listy, žádné rádio to nehrálo, ale urputný Vladimír to musel napsat a veřejně zpívat.

Nastupuje Sean s keltskou harfou, zahraje pomalou a rychlejší keltskou skladbu, v pomalejší věci Merta zpívá druhý hlas, je to něco nového, inspirativního.

„Ještě mi voděnka“ znamená návrat, návrat člověka 21. století ke kořenům. „Definice ženy“ stejně jako „definice muže“ je veřejné, ale přibližné vyznání vzdalujícího se světa.

Další Mertova skladba, „…jsem špatný člověk, který slouží dobré věci.Kecy, kecy,“ zhodnocuje svůj vývoj, dost lidí se mu kdysi chtělo podobat. Piano, flétna a housle zastřou výčitku.

Písnička Astrolog je oproti originálu složitější, těžší, ale trochu neohrabanější, všichni v ní hrají, jak to jen jde, „astrolog v roztrhané šále jde ulicí…“ Proč to tenkrát napsal? Vysvětlení nehledejte.

První přídavek byl „Poslalas mi kdysi krabičku od sirek, a to k pětadvaceti.“ Druhý přídavek Vladimír Merta zpíval s vypnutou elektrikou, bez zesíleného zpěvu a kytary, rovnou po publika a jeho posluchači sami odpovídali, zpívali: „Harmonie, harmonie.“ Byl to moc hezký večer. Opravdu.

Otto Hejnic