Ženy na pokraji nervového zhroucení byl před lety slavný španělský film režiséra Pedra Almodóvara. Pro divadlo jako odpíchlou crazy komedii ho zpracoval Jeffrey Lane a David Yazbek napsal melodie a jejich texty. Dílo přeložil chebský režisér Zdeněk Bartoš, který muzikál prvně v Česku uvedl. Inscenace měla značný ohlas. Dostal jsem se do DFXŠ na představení 14. března 2018, sháněl jsem jeden lístek, sehnal jsem až druhý balkon. Kolem mne seděla vedle osvědčených návštěvníků početná nejmladší generace, která aplaudovala po každém špílcu.

Myslím, že zárukou úspěchu představení je režisérka Martina Schlegelová, která první ostruhy získala v pražském Divadle Letí a svůj tým si přivedla i do Liberce. Jejich zrychlující se temporytmus žene diváky kupředu. V pozadí scény je pětičlenný orchestr, před ním jezdí taxi, vozík se motá po jevišti tlačený personálem, vzadu má kolmou desku s nápisem taxi, taxikář- Martin Stránský má knírek a kotlety, ano, kotlety. Všude jsou telefonní přístroje, např. dolů se snese velká kulisa, je na ní umístěn telefon, stejně jako aparáty vždy po ruce, ale obvykle nefunkční, na šnůře se lze i oběsit. Obdobně jako taxi jezdí po ulicích skútr Vespa, jezdí i postel, akorát židle si aktéři přinesou. Na scéně Jany Špalové je i další veliká kulisa s nápisem Byt Pepy, eventuálně jiným.

Kostýmy Anety Grňákové jsou stejně doslovné, retro 1978, červené či žluté punčochy, sukně nad kolena, jen advokátka Paulina – Veronika Korytářová má slušivé širokánské kalhoty. Svlékání do prádla a navlékání sukní a svetrů ukazuje, k čemu ženský oděv slouží, aby dotyčná byla jako víla.

 

Hlavní hrdinkou je herečka Pepa – Markéta Tallerová, čerstvě opuštěná a hystericky zoufalá, ale vybavená solidní červenou taškou. Trpící, a nakonec vítězná hrdinka se ocitne na samém kraji. Rozhodne se správně, ale Iván, její milenec – Martin Polách, zkrátka zavolá tu druhou. Lucia, jeho manželka – Jana Hejret Vojtková u rozvodového soudu nic dokázat nemůže. Její syn Carlos – Petr Hanák se chce oženit s Marisou – Michaelou Fojtkovou, ale ještě tu je Candela – Karolína Baranová, ta s Pepou dovede zesílit jakýkoliv podnět do čiré hysterie. Cristina – Markéta Coufalová, Rozálie – Eliška Janstová, Domovnice – Štěpánka Prýmková představují vír ulice.

Pánové, Detektiv – Tomáš Impseil a Vrchní inspektor – Václav Helšus představují racionální prvek, ale napijí se oblíbeného nápoje, bohužel nadopovaného uspávacími prášky. Soudci – Jaromír Tlalka, Václav Helšus a Michal Lurie vyslechnou Luciu, ale nesplní jí její nesmyslné přání. Tempo hry se stále zrychluje, kluci nosí po ulicích reklamní tabule, na druhém konci telefonu nikdo neposlouchá, ale ozve se, pokud volající zavěsí, na nic není čas. V Madridu je prostě zmatek.

Dění doplňuje muzika, vzadu na pódiu hraje malý orchestr, slyšíme výbornou zpěvačku Pepu – Markétu Tallerovou (kdysi obdržela Cenu Thálie za muzikál Dnes večer Lola Blau). Zpívá také zákonitá manželka Lucia, několikrát Taxikář, také Iván a další. Představení přímo letí, jednotlivé scény do sebe zapadají, zbývá ještě někde dopracovat ladění jednotlivých herců a hereček. Hudební nastudování má na starosti Dalibor Tuž. Myslím, že asi bude nutné jednu písničku uvést v jiné tónině, ale to je marginální záležitost.

Ženy na pokraji nervového zhroucení se povedly v míře nebývalé, režisérka dokázala dívky všeho věku pobláznit a strhnout.

Ukazuje se, že pekelné tempo udolá každého. Přijďte se podívat.

Otto Hejnic