Byl jsem na prvním setkání hornických měst a obcí ČR v Příbrami, na prakticky všech sympoziích Hornická Příbram ve vědě a technice, na setkáních v Krásnu, Rudolfově, Horním Slavkově, Jihlavě, Stříbře, Chomutově a všude možně jako novinář s foťákem v ruce. Pro větší slávu novin s. p. DIAMO. S Karlem Škvorem jsem lezl do staronové štoly sv. Antonína Paduánského v Jílovém, zachycoval jsem dobývání uranové rudy na Rožné, předtím sledoval, jak maká vrtačka Secoma na Hamru. Všechno jednou končí. Odevzdal jsem fotoaparát, ještě jsem kladně zhodnotil konečnou publikaci „60 let těžby uranové rudy na ložisku Rožná“ a navrhl ji na Permona. Docela mě potěšilo, že muž a opravdový havíř, všestranně větší a veselejší než já, Ing. Jarda Jiskra, když se cukla Ostrava, 22. setkání hornických měst a obcí ČR zachránil, uspořádal ho po několika letech pod názvem Sokolovské hnědé uhlí 8. a 9. září znovu v Sokolově.

Poprvé mne, seniora, nehonil čas a nutnost být u všeho důležitého. Sokolov 2018 je opravené hezké město, kde starobylou část střídají věžáky. Nápadité zahrádky kaváren konkurují s postaveným pódiem. Ubytovávám se na Starém náměstí a ženu se do Hornického domu, kde běží od páté hodiny hornický večer. Poslední místo je úplně vzadu, 350 hornických kamarádů, většinou v černých uniformách, drží sklenice s pivem a vítají se se starými známými z okolních spolků. Vedle nás je agilní parta ze Stříbra, nemám kytlici, tak jsem si alespoň vzal triko s nápisem Hornické muzeum Příbram s obrázkem těžní věže. Na pódiu je starosta Sokolova Jan Picka a jeho místostarostka Renata Oulehlová, Jarda Jiskra děkuje za hornické spolky předsedovi dozorčí rady Ing. Štěpánkovi ze Sokolovské uhelné a všem důležitým. Vítá mě Ing. Rudolf Tomíček, autor knihy o dobývání uranu v Horním Slavkově, dává mi několik svých publikací sokolovského muzea.

Původně se chodilo na srazy v hornických uniformách, pozdější členové nosí zelená trika s označením. Horničtí kamarádi jsou většinou přes padesát, jak se akce rozšířily, dámy si pořídily černou kytlici také a jezdí s hornickými manžely. Hornické spolky se scházejí po odpoledních, obnovily celou řadu původně zamřížovaných nebo zasypaných štol, po práci si dají pivo a druží se. V Jihočeském kraji jsou to kamarádi z Českého Krumlova, kde bylo ložisko tuhy a kde návštěvníci mohou fárat, a z Rudolfova, stříbro se zde těžilo v 16. století, Rudolfovští mají ušité krásné oděvy z té doby. Ústecký kraj zastupuje Měděnec a Most, karlovarský kraj Horní Slavkov, Chodov, Nové Sedlo, Krásno. Havíř ve fárácích v helmě a s vozíkem byl z Jáchymova. Nejvíce je místních, Sokolovských. Z Vysočiny přijel primátor Jihlavy pozvat na příští 23. setkání, Jihlavské havíření, které se koná 21. až 23. června 2019. Z plzeňského kraje jsou to uranoví horníci z bývalých šachet UD Západní Čechy, kteří mají štolu v Plané, uhelní horníci za Zbůchu a nejagilnější olovění horníci ze Stříbra, kteří vyrazili na Slovensko, do Polska a do Maďarska. Pamatuji na založení hornického spolku ve Stráži pod Ralskem, na nebožtíka Ing. Holinku, který po Příbrami a Hamru, kde štajgroval, měl na starosti lomy v Čechách a na Moravě. Benzin měl v ceně, a tak zamířil až na Slovensko. Odtamtud, z Pezinku, Marianky a Velkého Krtíše, přijely autobusy, z polského Rybniku alespoň auto. Mezi Strážskými jsem objevil devadesátiletého pana Šíra, autora z mých Příbramských a jiných historek, bývalého mukla na Horním Slavkově. Kniha o Rožné Českého Permona nedostala, ale mezi oceněnými byl můj bývalý kolega Ing. Jalůvka z Ostravy. Avšak než jsem se zvednul, abych mu blahopřál, rychle odešel.

Druhý den po deváté hodině se začal řadit hornický průvod. Přihlásil jsem se, dostal jsem pivo a párek, tašku a v ní „Příběhy z hornických hospůdek, dolů i z okolí pokračují“ od Jaroslava Jiskry, tlustou knihu Sokolov, pamětní odznaky a poukázky na guláš, vše gratis.

Zařadil jsem se do průvodu. Na Starém náměstí jsem počítal slečny, které nás řadily, policii, hasiče, zkrátka všechny, směřující bezmála sedmisethlavý průvod k cíli. Dříve jsem všechno fotil, teď poprvé jsem pochodoval a mával lidem kolem. Hornické prapory vlály. Masa stejně zaujatých se šinula kupředu, hornický stav budiž velebený, i když uranové doly vytěžily poslední vůz s rudou, rudné doly jsou opuštěné a většina uhelných také. Staré náměstí bylo plné, stejně tak široké ulice, vedoucí na náměstí Budovatelů, kde stála tribuna a před ní dvě řady plné stánků se vším možným. V Chomutově bylo náměstí volné, ale v Sokolově se chystali na volby, sešlo se několik akcí najednou. Přivítání spolků představiteli města, jejich uvedení a hlavně stužkování, připínání stuhy k praporu, jsem sledoval nahoře na schodech, dole se mísili krojovaní havíři s návštěvníky.

Jak vznikají hornické spolky? Teprve když jsou šachty několik let zavřené, začnou se bývalí havíři starat o minulost a shánět, kdo by jim přispěl na hornický prapor. Dlouhou dobu vedla Příbram, nyní je čiperný Bohutín, oživil školní šachtu Řimbabu, čerstvé spolky jsou na Kladně a v Kutné Hoře a to platí i v Ostravě.

Pozdravil jsem Ing. Skálu, ředitele SUL Příbram, a jeho paní a došel si pro pamětní list. Vracel jsem se k autu, na cestě hráli docela slušní folkaři, na Starém náměstí byl Den národnostních menšin, právě vystupovala Vietnamka, hrála na nástroj podobný vztyčenému xylofonu, nikdy jsem nic podobného neslyšel.

Vyjeli jsme do Krásna, v muzeu si prohlédli parní stroj, určený k těžbě, naproti rudnou šachtu Vilém a jeli důlním vláčkem. Vraceli jsme se do Sokolova kolem středověké šachty Jeroným, kterou znám z dřívějška, velkolom Jiří, kam zavezl Jarda Jiskra 90 lidí, jsme nestihli. Na našem pódiu právě zpíval Michal Hrůza s kapelou, který se mi líbil, po něm nastoupila s jásotem vítaná nezdolatelná Bára Basiková.

Odjížděl jsem směr Karlovy Vary k dalšímu ubytování. Hornické slavnosti se opět vydařily.

 

Otto Hejnic