V pátek 21. září byl poslední opravdu letní den, měl jsem v kalendáři napsáno Vladimír Mišík. Vyrazil jsem do jabloneckého klubu Na Rampě. Tentokrát jsem nezaváhal, bleskem jsem zabavil židli, sedl si do druhé řady pod pódiem, asi tři metry daleko od zpěvácké stoličky, a čekal. Klub se rychle plnil.

Vylezl Vladimír: „Teď s sebou bereme zpěváka z Prahy, původně z Irska.. Živil se byznysem, ale vyprdnul se na to, jmenuje se Jamie Marshall,“ zamumlal a odkráčel pryč. Jamie vypadal jako někdo z osazenstva klubu nebo starší návštěvník, plešatý, prorostlý chlápek přes šedesát, v kraťasech, přinesl si letitou akustickou kytaru a sadu krabiček. Zpíval anglicky, věčně kytaru ladil, hrál ale dynamicky, zpíval slušně, až velmi dobře, avšak žádnou ze skladeb jsme neznali, možná by to bylo na desku, ale to by musel být někdo jiný. Koupil jsem si za 330 Kč lupen na Mišíka, když ještě může zpívat, ale jak Jamie skončil devátou skladbu, koncert byl od sedmi, osmá hodina se blížila, vypadalo to na pár písniček.

Nejdřív se objevil Pavel Skála a začal ladit kytary, pak stříbrovlasý Vláďa, v ruce skleničku s whisky, a povídá:„Zahrajeme tradičně Šmajdáky, ploužáky! Chodíme žebrat za brány ráje.“ Na basovku hraje nový chlap s čepicí, ale za bicí si sedl vlasatý Jiří Zelí Zelenka. Proti mně se postavil s kytarou Kulich, Petr Pokorný, v tříčtvrtečních kalhotách, na tričku namalované struny kytary. Etc hrají se dvěma sólovými kytarami, jejich zvuk se vzájemně proplétá. “… skáčou repráky…“, zas je mi imaginárních dvacet, házím do davu vrstevníků nějaké moudro. Druhá skladba se nazývá Relativistický zádrhel, znám ji? Ale znám, „… jeden pán, k jedné slečně…“ jistě, nejspíš většinu sladeb znát budu, co jsem ještě neznal, to jsem si koupil na novém CD. Jsem jeden z fandů, se kterými kdesi po koncertu pili pivo nebo kořalku. „Umlkly stroje,…nevadí, nebudu se mejt, ..jdu do boje s civilizací,“ zpívá Mišík a zvedá flašku prazdroje.

Říkám mu v duchu, jsem rád, že jsi tady, ale Mišík neodpovídá, zrovna zpívá písničku Ztracený podzim, doma se dívám na CD, na ní je javorový list a jinak nic. Zpěv Mišík, text Jiří Bok, rok 2010. V titulní pecce se zpívá: „Jak dlouho tu ještě zůstanu?“ Jak ráno po tahu strkají hoši CD do správných obalů?

Večernice tu zůstane, večernice jako básnická zkratka za smutným i krásným životem, pojmenování něčeho ztaceného, chvíle dojetí. „Šel jsem si sednout k řece a koukal, jak vlny jdou,“ tohle bych měl umět zpívat a hrát na kytaru. Měl umět, ale udržím ještě rytmus?

Dlouhého houslistu Vladimíra Pavlíčka jsem slyšel už posledně. 20 deka duše, kde „všichni chtěli brambory“, jsem zaznamenal. Pak se chopil mikrofonu Pavel Skála, zapěl píseň Vedle, bohužel jsem seděl proti druhé bedně, tak jsem moc neslyšel. Po něm přichází člověk s novým mikrofonem, Vláďa Mišík konstatuje, že je to lepší, zpívá text od Kainara, kde se říká „já nezanikám.“ Po filozofii následuje žertovná skladbička, která končí „když se kouří konopí, tak tu holku nezvem.“ Následuje dlouhá irská instrumentálka, Hudba pro nalezené harmonium.

Když je Mišík zase v pohodě, přichází, bere kytaru a zpívá Bejval sem dobrej, fakt dobrej, živil jsem se smíchem,“ jenže do toho tvrdí od bicích Zelí, že to tak nebylo. Na samý závěr znějí Jednohubky, to jsme byli všichni mladí, zpívá se tam: „Nevěř všemu, co ti o mně řekli, nenajdeš utrápený stvoření.“ Na závěr Špejchar blues, tentokrát zase pomalejší, o kiosku, kde nalévali do rána. Je to jako dřív, jen diváky zaskočilo stárnutí.

Přidává se Páteční cajun, kdo na pódiu může, předvede skok přímo z americké Delty, kde je tancovačka. Na sále to nejde, je narváno.

Prší, ale za chvíli jsem na tramvaji, ta liberecká v jedenáct večer na jabloneckou čeká. Byl to koncert, na který se nezpomíná. Jamieho Marshalla, bohužel, jsem na internetu nenašel.

Otto Hejnic