Ve čtvrtek 8. listopadu jedu do libereckého Experimentálního studia, je vyprodáno. „Paní vám lístek prodá,“ říká mi pokladní. To je klika, říkám si, ale 250 Kč mě zarazí. Ale co, kdy jsem Pavla Dobeše naživo viděl?

„Máme to do třetí řady,“ říká hodná paní, tak se protahuji za nimi, lístky jsou číslované. „Kolem jsou samí vrstevníci,“ říká její muž. Přichází šedivý Pavel Dobeš, bere si jednu ze tří kytar, s ním je někdo nový a mladší. Tomáš? Pavel říká, že už z voleje naladit neumí, bere si ladičku, a že Jarmilu bude hrát až naposled, aby mu posluchači neutekli. Calvera, kdybych měl v rukou justici a malou policejní stanici, i Něco o lásce si pamatuju, to bych mohl zpívat, ale musel bych sedět víc vzadu. Kolik z nás to umí? Asi většina, když by nám někdo pomohl se slovy. Sešli jsme se, abysme byli zase pohromadě. Kluk s ním se nejmenuje Miloš Dvořáček, je to Tomáš Kotrba, hraje trochu jinak, ale to nevadí.

„Zum, zum, zum, zum, nejde mi to do kebule,“ sál má s ním pocit sounáležitosti, „když ti chybí sebevědomí,“ tohle jinýho nenapadlo. Průzkumný let, taky bych si to zkusil.

Jednou jsem jel v lokomotivě po naší vlečce směrem k nádraží, přibíral a zas ubíral rychlost a byl rád, že mě mašina poslouchá.

Přichází optimistická píseň „Vždyť je jaro, zapni si kšandy a muziko, ty hrej“? V roce 1988 vydal Dobeš LP Skupinové foto. Zpívá o dvou ptáčcích, brhlíkovi a sojce, že by to zkusili spolu?

Nejvíc se mi líbí jeho písničky po našimu, havíř chtěl na lepší flek, ale měl absenci a dostal to jiný, a on když jede podél louže a vidí ho, tak ho vždycky pocáká. Zahradník je jedna písnička, jednomu rostou všechny možné rostliny, ale není tam bříza, pod kterou by si sednul, tedy prohrál, a jde se krmit senem. Něco o Americe, písničku znám z rádia, kouzelný je okamžik, kde se zpěvák dívá na žluté taxíky, novinové stánky a kolečkové bruslaře, taky jel od Sochy svobody. Nezávidím mu, že se tam podíval. Zpívá Souhvězdí žab a Komeníka, co si chtěl vytesat sochu, aby po něm něco zbylo.

Našel jsem ve Wikipedii jeho stránky, narodil se v roce 1949, učil se hrát na akordeon, pracoval jako strojník, pak elektromontér, dodělal si dálkově elektroprůmyslovku, od roku 1987 je na volné noze. V roce 2008 se za Zelené neúspěšně pokoušel dostat do Senátu, není tedy pravda, že o nepravostech jen zpíval, ale bylo to za Hradec Králové, kam se přestěhoval, ne za Ostravu. Pořád mluví trochu kratce.

Hraje Hrušku, soused proti sousedovi urputně bojuje kvůli sladkým plodům, a dlouho slibovanou Jarmilu, píseň utlačovaného muže, jak dobře víte. Přidává Pražce, nebo je hrál už dříve? Sál tleská, tleská, slibuji si, že zase začnu hrát na kytaru, to říkám i doktorovi práv, který mě veze. Byl to příjemný večer, je dobře, že jsem na něj šel. Pavle Dobeši, nevzávej to, jsem s tebou.

Otto Hejnic