V pondělí 5. listopadu 2018 v 18 hodin jdu na Jaroslava Rudiše, bude číst ze své nové knížky Český ráj. Autor se před největším sálem liberecké knihovny právě dohaduje s jedním divákem, kde že se viděli. Stolek před knihovnou je samý Rudiš, beru Český ráj, platím ho a dávám ho autorovi podepsat. Chrlí slova, patka nad vyholenou hlavou se komíhá. Vzájemně si děkujeme. Paní ředitelka Konvalinková mi zajišťuje židli vpředu.

„Zas sedíme v té naší sauně v Českém ráji a potíme svoje těla i duše,“ čte Rudiš, rozhlédne se po přeplněném sále, kde sedí ženy všeho věku, nejvíc jich je mezi třiceti a čtyřiceti lety, a řekne: „Nakladatelství tvrdilo, když je to o chlapech v sauně, že to jiné zajímat nebude, ale vyšlo to nedávno a v listopadu se bude dělat dotisk.“ Přede mne si sednou dva pánové přes třicet, na podobných akcích nevídaní, mužů je v obecenstvu asi 20 procent.

Autor líčí, jak v Liberci, kde léta studoval, začal chodit do sauny. Byl, myslím, vůbec prvním Čechem, který má Němce a Německo upřímně rád. Dokládá to jeho prvotina Nebe pod Berlínem, kde byl na stáži. Je to šarmér nové generace, v černém triku. Četl ukázky z knihy rychle, srozumitelně, jako by chtěl honem něco říct. Zaznamenal, jak se chlapi vyjadřují, co je těší i co je trápí. Ten, kdo se chystá do důchodu, ten, kdo je taxikář, ten, kdo prodává pojištění, ten, kdo je hasič, ten, co mu umřela žena, ten, co je úplně nejmladší, a mnozí další se baví, kolik mají stupňů tepla v komoře, hádají se, ale do toho se prolínají skutky, které se staly, co lze říct kamarádovi a co do fóra, a to všechno se protáčí a kolíbá, nutno uznat, že Rudišův pohled má svoji nepřiznávanou hloubku. Je na něm poznat, že je zvyklý stát na pódiu, má za sebou dlouhé účinkování v Arše v pořadu EKG a v rádiu na Vltavě, velký sál měl na háku.

Po necelé hodině autor končí, dříve nevěřící čtenářky se začnou s knížkami řadit v místnosti a až na chodbu. Rudiš ještě stačí říct, že příští rok mu vyjde německy psaná Winterbergova poslední cesta, kterou bude muset přeložit, a pak podpisuje a podpisuje. Nějaká beseda bude až v hospodě, to na něj nastoupí mladí vlčáci a dychtivé slečny, proti jejichž obdivu nebudu mít šanci.

Beru novelu Český ráj a čtu. Rudiš ji psal tři roky. Má 182 stran, tvrdou vazbu, obálku vytvořila Daniela Olejníková, grafickou úpravu Jiří Troskov, vydalo ji nakladatelství Labyrint. Rudiš je ročník 1972, vypadá jako doživotní pankáč, ale

má za sebou Nebe pod Berlínem, Grandhotel, odehrávající se na Ještědu, podle něj psal scénář, který natočil Ondříček. Třetí román Potichu neznám, čtvrtý, Konec punku v Helsinkách, fandí německým pankáčům, ale v Českém ráji není ani o punku, ani o Německu zmínka.

Kdo jsou hrdinové Českého ráje? Je to skupina dnešních lidí z menšího města, kteří chodí do své sauny, vzájemně se znají, a když se jim zachce, řeší svoje problémy. Jenže nikomu z nich autor nefandí, je neutrální, zatím co dvojice řeší jeden rozchod, další se ptá, jak je to v Holandsku. Komu autor drží palce, to nejde na první ani druhý pohled určit. Doktor ženských chorob, který by měl být nejrozumnější, říká: „Nevím, zajdi k psychiatrovi.“

Ten, co byl mistrem republiky ve stolním tenise, říká, že by šel chasníka, ke kterému utekla přítelova žena, zmlátit, ale ten, co prodává pojištění, říká, že počká, třeba jí ten novej přestane vonět.

Jaroslav Rudiš vypadá mladě, ale má za sebou kultovní komiks Alois Nebel s Jaromírem 99, čtení po německy mluvící Evropě, hraje v Kafkabandu, spolupracuje s divadly a má řadu přátel a přítelkyň, hovořících všemi možnými jazyky.

Divadlo Feste z Brna text Českého ráje zdramatizovalo, uvádí ho pod názvem Čekání na konec světa.

Jediná ženská v novele je saunérka, která saunaře vyhazuje, ale osobní kouzlo Jaroslava Rudiše, který vystupuje jako Evropan, je natolik silné, že ženy si Český ráj koupí a budou nad jeho stránkami uvažovat, v čem jsou chapi jiní.

Příjemné čtení.

Otto Hejnic