TŘICET DVA HODIN MEZI PSEM A VLKEM
ukázka z knihy nakladatelství AKROPOLIS Praha, 2007

Místo děje
Marta žije s matkou u lesa na severozápad od města, je tam jen několik stavení na samotě nad sousední vesnicí. Proto jí cesta do centra zabere skoro hodinu. Asi ve dvou třetinách vzdálenosti stojí vlevo u silnice socha svaté Anny s vnukem v náručí. Ježíšek svírá v rukách zeměkouli – symbol pozemského světa. Anna má mladistvou tvář, takže vypadá spíš jako jeho matka.

Marta
Spěchám, jsem úplně zbrocená, to je dneska den! Bůhví proč nezazvonil budík, pak jsem si vzala jinou vestu a musela jsem se vracet pro pásku na rukáv. Beztak je to nesmysl, copak nás Češi najednou bez cejchu nepoznají?
Smůla, že zrovna nikdo nejede dolů do města, musím to doběhnout pěšky. Mám co dělat, abych byla na poště včas, i když je to pořád z kopce.
Ani jsem se nestihla v klidu najíst.
A jako by to nestačilo, další problém do třetice!
Na rozcestí před svatou Annou se objevili dva gardisti ve vyrudlých uniformách, vylezli z křoví, když mě uviděli. Nikdy tady nebyli, co se zase děje?! Rádia jsme odevzdali, a tak už čtrnáct dní víme jen to, co si řekneme tichou poštou.
Pokud to obecní posluha nevybubnuje.
Bez novin žijeme jako ve středověku. Šíří se jen fámy a nesmysly, protože každý posel špatných zpráv si to, co někde zaslechl, ještě přibarví dočerna.
Odevzdat kola, lyže, rádia. Nákupy jen od – do. Autobus ani vlak pro nás není. Dokonce ani kino. A v noci nesmíme vystrčit nos… pořád jen příkazy, zákazy, vyhlášky.
Copak jsme všichni zajatci nebo otroci? Nechce se tomu věřit, ale dokonce kvůli nám mění pravopis, píšou NĚMEC s malým počátečním písmenem, už nejsem NĚMKA, ale NĚMKYNĚ! Sousedi přestali odpovídat na pozdrav, jako by mě neviděli. Předtím jsme vždycky spolu normálně promluvili, samozřejmě ne o politice.
Vojáci mají ruské samopaly s kulatým zásobníkem, ležérně zavěšené hlavněmi dolů.
Blížím se k nim, mladší zahvízdne, jako se píská na holky, starší ho krotí. Takhle zblízka už vůbec nevypadají, že taky patří k vítězům.
Trochu se bojím. Chci projít, ale vojáci mi zastoupí cestu.
Stát, zaječí ten mladší, zakázáno, o poznání mírněji doplní starší.
Asi přišli z východu s ruskou armádou, mají v kapse jen slovníček nejnutnějších příkazů a nedají dohromady ani holou větu.
Já ale musím do práce, na poštu, jinak budu mít problém, zkouším to česky.
To nejde, do města dneska nesmíte, starší je viditelně rád, že rozumím.
Ani mi nepřikáže otevřít tašku, obvykle to chtějí.
Musíš zpátky, nedá se nic dělat, zapojí se mladší. Máme rozkaz.
Tváří se, jako by mě tím tykáním vyznamenával. Proč jsou všichni vojáci na světě tak pitomí?
Musím to vzdát.
Udělám čelem vzad a vyrazím co nejrychleji zpátky.
Až jim za první zatáčkou zmizím z očí, zahnu doprava do svahu a zkusím to znova po kraji lesa.
I tak ale určitě přijdu pozdě.

Místo děje
Rodina doktora bydlí v podlouhlém přízemním domku se zahradou na hlavní třídě, původně pojmenované po významném místním skláři. Teď je už tři týdny Masarykova. Ordinace i čekárna jsou blíž k ulici, soukromý byt je vzadu. Doktor zde ale neordinuje, protože ho český národní výbor před dvěma týdny jmenoval primářem a současně ho pověřil, aby zdejší válečný lazaret znovu přebudoval na normální civilní nemocnici.

Hans
Při snídani táta úplně zářil. Docela jako ve svátek. Taky máma se pořád usmívala. Jako by věděla nějaké tajemství. Lámal jsem si hlavu, ale na nic jsem nepřišel. Nikdo z nás přece nemá narozeniny?
Teprve když dopil kávu, táta slavnostně oznámil, že bude zase operovat ve své nemocnici. Poprvé po šesti letech války! Už se na to těším, usmál se. Na normální, docela obyčejnou práci.
Moc tomu nerozumím. Kdybych se měl na operaci dívat zblízka, bylo by mi špatně.
A přece se všichni pořád tváříme, jako by opravdu byl svátek.
Teď jdeme tátu vyprovodit do chodby. Oblékl si proužkované kalhoty a tmavé sako. Z kapsičky mu vykukuje složený kapesník.
Jako ze žurnálu, řekla máma. Pásku na rukávu jsem ale v žádném žurnálu neviděl.
Je to vlastně jedno. Stejně si všechno převlíkne, než začne operovat.
Táta si zavazuje polobotky. Nikdo mu je nevyleští jako já. Protože to dělám rád.
Kristýna se věší tátovi na krk. To ona dělá pořád.
Dej pokoj, už tátu pusť, říká máma. Nebo přijde pozdě, je půl osmé pryč!
Jen ji nech, táta se jen usmívá.
To je dobře, že už není v uniformě. Že ho máme doma. Rád bych ho taky chvilku držel kolem krku, to ale kluci přece nedělají. Brácha se opírá o zeď. Dívá se na strop a pokyvuje hlavou. Jistě by ho to taky nenapadlo.
Táta se pomalu narovná. Dá Kristýně pusu na tvář. Pak ji opatrně z té své výšky postaví na rohožku. Máma mu podá aktovku, táta se otočí a jde. Z branky nám ještě zamává. Ve slunci musí mhouřit oči.
A je to, řekne máma a zavře dveře.
Loudám se do našeho klukovského pokoje.
Dnešní den je tedy začátek. Úplně nový začátek. Nejen pro tátu, pro všechny.
Ještě nevím, co budu dělat.
Dneska je sobota, škola pořád ještě nezačala. Možná budeme mít celé čtyři měsíce prázdnin! Nejdřív jsem byl rád, už mě to ale otravuje. Když sami ani nesmíme ven.
Máma se pořád něčeho bojí.
Úplně zbytečně.

Místo děje
Stalinova třída vede z náměstí k jihu a tvoří osu města. Ještě před měsícem to byla Adolf-Hitler-Straße. Blízko poslední křižovatky na jejím jižním konci stojí patrový dům, kde se narodil Willy. Z křižovatky to není daleko k ústí okresní silnice. Ta se na kraji města poměrně příkře svažuje, takže povoz, auto nebo i chodec je vidět až v poslední chvíli. Šestého října 1938 Hitler toto místo osobně navštívil, protože po Mnichovu právě tudy dočasně vedla hranice mezi jeho říší a zbytkem Československa.

Willy
Vem si taky, nebuď přece hloupej, přemlouvám králíčka – chcípáčka s černou skvrnou na uchu. Jeho sourozenci se mají k světu až moc, musím je odstrkovat, aby se aspoň trochu nažral.
Vtom to zaslechnu, dunivý zpěv desítek mužů a dupot vojenských bot, který se rychle přibližuje.
Odložím košík do trávy a zajistím dvířka petlicí.
Ještě se vrátím, ujistím chcípáčka.
Proběhnu domem na chodník, pak přes ulici a doleva až ke křižovatce, kde stojí několik kluků. Je tu i naše známá s nákupní taškou, copatá Gretka a její kamarádka. Od té doby, co zavřeli taky naši školu, vidím ji mnohem častěji.
Pozdravím, Gretka se na mě jen upřeně podívá a usměje se tím zvláštním způsobem, kterého si nikdo nemá všimnout, patří jenom mně.
Stoupnu si vedle a nenápadně ji pohladím na předloktí hřbetem ruky, to jsem se ještě nikdy neodvážil. Gretka sice nejdřív ucukne, ale za chvilku vrátí ruku zpátky a přitiskne ji k mé. Přitom se zaujatě dívá před sebe, aby si kamarádka ničeho nevšimla.
Po hlavní ulici pochodují vojáci v černých uniformách, říká se jim teď svobodovci, nejmíň třicet trojstupů, každý nese samopal nebo pušku. Dva důstojníci v čele mají na opasku jen pouzdro s pistolí. První je vyzáblý a měří skoro dva metry, ten druhý, tlouštík s brunátnou tváří, zrovna sundal čepici a utírá si pleš.
Jeden z menších kluků na něj se smíchem ukazuje, Gretčina máma ho ihned okřikne a stáhne do houfu, aby neprovokoval.
Ale vojáci si nás vůbec nevšímají. Mají zaprášené boty a vypadají dost unaveně. Museli urazit deset kilometrů, jediná větší posádka je v okresním městě.
Gretka mi najednou stiskne ruku, proplete prsty s mými a pevně mě drží. Cítím, že rudnu, ale je mi moc hezky.
Oba se spiklenecky tváříme jakoby nic.
Vojáci zpívají něco jako ČEBOGAJ – NĚBOGAJ, to přece není česky, vůbec tomu nerozumím. Zpěv se rozléhá ulicí, procházejí rovně křižovatkou, míří tedy k náměstí. Ve škole tam ubytovali místní posádku, zdejších gardistů je ale sotva třicet. Chystají něco většího, když dostali takovou posilu.
Můj sváteční pocit je okamžitě pryč. Nejhorší je bát se a nevědět přesně čeho.
Za posledním trojstupem jedou dva povozy. Jsou na nich bedničky se střelivem, několik kulometů, zahlédnu dokonce i rouru minometu. A režné pytle, asi proviant. Každý povoz kočíruje sedlák s páskou na rukávu, vedle něj hlídka se samopalem.
Najednou se vpravo na vjezdu do města vynoří džíp s bílou hvězdou na kapotě. Řidič přerušovaně mačká klakson, se zablokovanými koly zastaví přímo na křižovatce vedle koní. Velitel vstane, mává rozloženou mapou a něco křičí, ukazuje přes náš hlouček ke kostelu. Oba povozy se zastaví, z konce útvaru přibíhají další vojáci, důstojník se znova usadí a džíp se smykem vyřítí dál.
Gretka se pustí, stačím ji ještě pohladit aspoň hřbetem ruky.
Kočí zavedou koně na loučku ve stínu evangelického kostela, vojáci se kolem nich rozmístí do všech čtyř stran, velitel hlídky si rovná deku přímo na voze.
Muži v útvaru dozpívali a vzdalují se směrem k náměstí.
Divadlo skončilo, hlouček se rozchází, k povozům se nikdo neodváží.
Máma mě vyhlíží z okna, musím se vrátit a dát chcípáčkovi ještě trochu lupení.
Ohlédnu se a zachytím Gretčin pohled.
Kdyby mi to někdo před týdnem prorokoval, určitě bych se mu vysmál. Ale ruku si nebudu mýt, dokud to půjde!

Místo děje
Východní stranu náměstí ohraničuje třípatrová budova německé obecné a měšťanské školy. Už několik měsíců ale neslouží svému účelu. Nejdřív tam nouzově ubytovali vybombardované uprchlíky ze Saska. Krátce po skončení války je poslali zpátky domů a školu pro sebe zabrala místní pořádková jednotka gardistů. České děti chodí do Masarykovy školy na kraji města.

Petr
V polospánku – nebo spíš v polosnu – si tu noc prožívám znova.
Na to přece nezapomenu, nikdy.
Heide nejdřív přísně oznámila, že se nesvlékne, protože od pasu dolů je VERBOT, tabu. Ale pak přišel ten zázrak! I když jí nebylo dobře, byla tak něžná, hladila i líbala mě úplně všude a nakonec –
Prober se, Pedro, za dvacet minut se máme hlásit, tak dělej!
Nechte mě, zabručím a přetáhnu si deku přes hlavu.
Když o takových věcech kecali starší kluci a jako důkaz nechali kolovat přelámané, ulepené fotografie, bylo mi na zvracení. Ale s Rusalkou si vždycky připadám jako v pohádce.
Někdo mě vytrvale tahá za nohu. Pracně otevřu oči, nadzvednu deku a zašilhám k nohám postele. Je to Zdeněk.
Hlasitě zívám, spal jsem jen pár hodin, snad jsem měl radši zůstat vzhůru.
Protáhnu se, až narazím pěstí do zdi.
Už nechrápej, moulo, nebo fakt nestihneme snídani, říká Zdeněk.
Hrabu se ven, popadnu ručník a držím si ho před sebou, aby ze mě neměl srandu.
Za pět minut už spolu vycházíme ze vrat školy na náměstí, polní kuchyně a improvizovaná jídelna ve stanu je hned za rohem.
Kolem pošty se přiřítí džíp. Řidič troubí jako blázen, i když je široko daleko sám, vykrouží zbytečný půlkruh po náměstí a pak dupne na brzdu.
Z vozu seskočí chlap jako hora, podle hodnosti podplukovník, Zdeněk i já salutujeme, musí vidět, že jsme nováčci.
Ani si nás ale nevšimne, protože ve vratech se objevil náš major.
Podplukovník jen náznakem odpoví na jeho pozdrav, pokus o předpisové hlášení usekne strohým mávnutím ruky.
Nebudu znova opakovat, co už jsme si řekli v telefonu, majore.
I když se zastavil ještě pod schůdkem u vchodu, dívá se majorovi přímo do očí.
Za dnešní akci nesu plnou odpovědnost. Je to rozkaz.
Ve městě je ale úplný klid, pane podplukovníku. Ani před naším příchodem, ani potom nedošlo k žádným –
O rozkazech se nediskutuje, přeruší ho podplukovník, to už byste měl vědět, majore. Dnes provedeme důkladné domovní prohlídky v celém městě. Každý Němec, u kterého něco najdeme, bude pro výstrahu zastřelen. A celá rodina pak půjde do Německa. Zvládneme to v několika hodinách, mám přes sto mužů. Většina přišla přes Duklu, je na ně spolehnutí.
Zavolám předsedu národního výboru, spolupráce s Němci je dobrá –
Nikoho nezavoláte. Armáda osvobozené republiky ví, co má dělat. A taky to udělá. Bez odkladu, rychle, přesně. Prezident nám věří.
Jako na objednávku se u pošty objeví čelo pochodujícího útvaru.
Vojáci v černých uniformách vypadají jako magická síla, kterou nic nezastaví.
Jsou tady, konstatuje podplukovník. Jdeme do vaší kanceláře, majore, jestli vůbec nějakou máte.
Poprvé se v jeho tváři objeví náznak úsměvu.
To je sekáč, Zdeňkovi září oči, kam se hrabe náš major.
Nekecej a radši pojď, postrčím ho, i když mě to taky napadlo. Nebo se nenajíme.

Chodí Smrtka okolo
povídka oceněná v soutěži, viz medailon
Sněhulák
Seděl na proutěné židli v předsíňce u hlavního vchodu a neodvážil se pohnout. Ráno byl rád, že nemusí do školy. Teď poslouchal, jestli ten divný zvuk neuslyší znova. Zůstal v domě sám.
Když Bábina odcházela, neměla to raději říkat.
„Musím taky pryč, něco vyřídit,“ natahovala si černé rukavice. „Za chvíli přijede prateta z Prahy. Nahoru nechoď – nebudeš se tady bát?“
Samozřejmě zavrtěl hlavou. Je přece kluk.
Slezl na zem a zase znehybněl, protože židle pronikavě zapraskala. Jinak bylo v domě ticho. Slyšel jenom svůj dech a vzdálené poštěkávání někde venku. Po špičkách došel zavřít dveře ke schodům. Snažil se přejít tam i zpátky jen po šedivých dlaždičkách. Zase chvíli poslouchal s hlavou na stranu.
Konečně se rozhodl. Obul si vysoké boty, sebral kabát a čepici a vyběhl na zahradu.
Sáhl na zem. Sníh byl protivně mokrý. Slepil největší kouli, jakou ještě mohl v rukách udržet, a posadil ji na konec záhonu s pahýly růží. Přisedl na bobek a soustředil se na práci. Občas se pro jistotu podíval na domovní vchod.
„Co děláš?“ ozvalo se za ním.
Trhl sebou a ohlédl se. Sousedovic Helenka.
„Vidíš: sněhuláka!“ odsekl.
Je to holka, zbytečně se ptá a ještě ani nechodí do školy. Byl ale rád, že není sám. Podle stop ve sněhu přelezla plot mezi zahradami. Je dobrá, i když je holka.
„Já ti pomůžu,“ řekla.
Zpod beranice vykukovaly tenké zrzavé copánky, svázané tkaničkou. Na obou byly vzorné kličky jako na botě.
„Je hotovej,“ nasazoval opatrně do prostřední koule druhý ulomený klacík. „Vidíš přece.“
„Třeba můžeme –“
„Jsem doma sám,“ postavil se a schoval ruce do kapes, protože ho zábly. „Ale Babimáma v noci umřela,“ tvářil se důležitě. „Včera spadla na schodech a rozlila kafe. Hrnek se taky rozbil. Pak umřela, když jsem spal.“
Helenka doširoka otevřela oči.
„Bámybáma?“
„Pan doktor říkal, že má mrkvici. A děda povídal, že je to dobře,“ rychle pokračoval. „Že se má umřít doma.“
„Jak jsi to říkal… Bábybáma… Neznám!“
Líbilo se mu, když se takhle zeptala jedním slovem. Nikdo jiný to neuměl.
„Žádná Bábybáma – přece naše prababička! To mě naučili, když jsem byl ještě malej. BabimámajemámanašíBábinyamojeprababička,“ zadrmolil. „Ta hrbatá. Už nechodila ven. Jasný?“
„Teď jo.“
Stála na jedné noze a špičkou boty shrnovala kopeček sněhu.
„U nás ještě nikdo neumřel,“ dodala zklamaně.
„U nás teprve dneska,“ zamyslel se. „Vypadá, jako když spala. Ale to jen tak vypadá… Chceš žvejkačku?“
Kývla a rozvážně kopeček rozšlápla.
Vytáhl z kapsy plátek a roztrhl staniol.
„Americká,“ oznámil. „Poslední. Babimáma včera říkala, že mi žvejkačku seberou bolševici. Všichni na sebe křičeli. Pak šla k sobě a spadla na schodech.“
Nepovedlo se mu přelomit plátek v polovině. Větší kousek strčil Helence rovnou do pusy, aby nemusela stahovat palčáky.
„Tátu prej vyženou z práce. Ale já nevím, když chodím do školy tady. Doma jsem byl naposled na Vánoce.“
Zaklonil hlavu a hodil si zbytek plátku nacvičeným obloučkem do pusy.
„Táta je na soudě, mhm,“ dodal. „Má černej kabát s odznakem.“
„Amerika,“ blaženě špitla Helenka, taky polkla sliny a zavřela oči.
V rytmu žvýkání se jí oba copánky rozvíraly jako chroustí křidýlka.
„Je báťuška Stalin bolševik?“ napadlo ho.
Děda měl vystřiženou fotografii v knihovně a mluvil o něm s úctou.
Jen pokrčila rameny.
„Balšóje spasíbo,“ dodal. „Umíš rusky?“
Konečně otevřela oči.
„Pusť mě tam podívat,“ ukázala pohybem hlavy.
Jenom spí
Drželi se za ruce a stoupali po schodech.
„Tady bylo to kafe a střepy,“ ukázal na zahnědlou skvrnu. „Tady taky.“
U dveří se zastavil. Volnou rukou stiskl kliku.
Když si kluci hráli na partyzány a on byl německý voják, poctivě se snažil padnout bezvládně na zem a oči ani na škvírku nepootevřel. Tohle ale bude něco jiného. Vždycky se bál toho, čemu dost nerozuměl.
Dveře se zarazily o skříň, až to zadunělo. Helenka mu křečovitě sevřela dlaň a přitiskla se k jeho zádům. Vykročil k posteli, Helenka zůstávala o krok pozadu.
Záclony byly zatažené. Mrtvá už nebyla přikrytá peřinou jako ráno. Ležela v černých šatech, na nohou měla jen punčochy. Zakloněná hlava byla málo podložená, v šeru svítila špičatá brada na polštáři s tmavým přehozem a složené ruce. Na nočním stolku stál svícen se zbytkem svíčky.
Zastavili se. Zblízka uviděl pruh gázy, kterým byla upevněna brada.
„Fakt jenom spí. Vidíš,“ špitla.
Pustila jeho ruku a postoupila dopředu.
„Já myslela, že budou vidět všechny kosti. Jako v tý pohádce.“
Musel si odkašlat.
„Šeptat se nemusí. Už se prej neprobudí,“ řekl, jako by musel přesvědčit sám sebe. „Nikdy.“
Prateta
Helenka sama našla a zasadila kamínky místo očí. Druhý sněhulák – jen o trochu menší – byl hotov, když vrzla branka zahrady.
„Chudáčku hošíčku, ty jsi tu sám?“ volala prateta. „A s kamarádkou?“
Odpověď nečekala. Postavila kožený kufřík, přendala hůlku do levé ruky a vytáhla z rukávníku krajkový kapesník. Poťupkala si důkladně koutky očí.
„Kde je maminka? Nahoře, viď, u sebe,“ řekla a nečekaně rychle zmizela v domě.
Vchod nechala otevřený. Na sněhu zůstal jen její kufr.
„Maminko, maminečko drahá!“
Křik a pláč bylo slyšet až ven.
„Já už musím,“ rozběhla se Helenka po svých stopách k plotu.
Neštěstí
Odpoledne přijelo pohřební auto.
Poslali ho do pokojíku, aby nepřekážel. Seděl na koberci, poslouchal přerývané hučení v kamnech a stavěl trojice nestejně velkých kostek na sebe. Když ho konečně zavolali, stály okolo něho soustředné kruhy podivných dřevěných sněhuláků.
Dva páni v černých šatech položili rakev v předsíňce na zem. Děda jim nabídl cigarety a páni se tiše vytratili ven.
Babimáma svírala v klíně malý krucifix. V denním světle byl její obličej ještě bělejší, ale teď už se nebál. Prateta tiše kvílela, děda jí něco šeptal.
Bábina postrčila chlapce dopředu.
„Rozloučíme se,“ řekla. „Prababičku už nikdy neuvidíš. Můžeš jí udělat na cestu křížek.“
Dotkl se čela hned vedle načepýřených šedivých vlasů. Ruka mu sama ucukla jak od horké plotny. Čelo bylo ale hladké a studené, docela jako dlaždičky na chodbě. Nadechl se, zatajil dech a rychle dvěma tahy nakreslil ukazováčkem kříž.
Prateta ho odstrčila, koleny klesla na podlahu a chytila ruce mrtvé.
„Proč jsi tak spěchala? Cos nám to, maminečko drahá, udělala? Pane Bože –“
Říkala ještě něco, ale nebylo jí rozumět.
Bábina se sklonila a objala ji kolem ramen.
„No tak…“
„Už nemám nikoho,“ štkala prateta vysokým hlasem. „A teď mi seberou i vilu – ještě že se toho nedožil Alois!“
„Ne tak nahlas,“ děda pohlédl ke dveřím. „Přivedeš nás všechny do neštěstí!“ zasykl.
„To neštěstí už přece začalo,“ řekla. „To neštěstí je tady. Copak to, lidi, ještě nevidíte?!“
Chvíli bylo ticho.
Pak děda vzdychl, otevřel vchod a zavolal černé pány zpátky.
Už se šeřilo. Rychle nasadili víko a potom s funěním vytočili rakev úzkými dveřmi.
Prateta se tiše modlila.
Stáli před vchodem a dívali se za autem, které pomalu odjíždělo. Děda držel chlapce oběma rukama za ramena a tiskl ho k sobě.
Větší sněhuláček stál nakřivo, jako by se o menšího opíral. Jeho oči už vypadly na záhon. Bylo jasné, že sníh ani do zítřka nevydrží.

Ještě dlouho budeme Únor 1948 obdivovat a věřím, že čím více se vzdalujeme od těch dní, o to více se bude doceňovat moudrost Klementa Gottwalda. S jakým politickým mistrovstvím, přehledem, jistotou odrazil pokus reakce o politický zvrat v Československu a přivedl naši národní loď do bezpečného přístavu. (Paměti Vasila Biľaka, I. díl)

Tři texty pro staříky
O prvním políbení
Už druhou minutu stojí nad šuplíkem a civí do něj Šel tam
pro poslední dopis od H.? Pro pětistovku? Nůžky a lepidlo?
Kalendář? Co to ksakru bylo? Nakonec na to má recept
Za Á – vrátit se odkud vyšel (pokud si pamatuje aspoň to)
Za Bé – zopakovat cestu k tomu šuplíku
A za Cé – snažit se přitom na nic nemyslet
Za Dé – někdy si tak skutečně vzpomene
… [ celý text ] …

Dvě minuty pro Pátka
Na ostrově
Pomalu stoupal po svahu a osahával kapsy, jestli nic neztratil. Loňskou hrušku, kterou si vybral na polici ve spíži. Kyselou okurku v papírovém pytlíku; jak papír prosakoval, na stehně to studilo. Krabičku od sirek s dvěma kostkami cukru. Dva křupavé slaňáky posypané krystalky soli. Ty se ale už do kapes nevešly, škrábaly ho za košilí na břiše.
„Válka skončila,“ řekla mu včera máma.
… [ celý text ] …