Pokoj mého syna
hra o dvou dílech, napsal  Václav Helšus

Osoby:
Matka
Martin – její starší syn
Vojta – její mladší syn
Děda – její otec
Zuzana – sousedka Straková
paní Jaruna – příbuzná
Grlič – boss
Galina – jeho dcera
Viktor – jeho poskok
Vladimír – kapitán
Dva cizinci 

1. dějství                
(Na scéně stojí Matka, Martin vchází.)
Matka                          Kde je Vojta?
Martin                          Už tam nebyl.
Matka                          Řekla jsem ti abys ho přivedl.
(Napřáhne.)
Martin                         Ty mě budeš bít?
Matka                          Vždyť mám jenom vás dva.
Martin                         Už tam nebyl.
Matka                          Tohle mě nemůžete dělat!  
(Martin si otevře knihu, sedne si a čte.)
Matka                          Volala Straková … Dluží ji patnáct set. Chce aby za ni přišel a vrátil to. Že tam půjdeš?!                      
(Dává mu peníze.)
Martin                         Ne!
Matka                          Vždyť to nic není, na!
Martin                         Ne!     
(Matka mu vloží peníze a zavře ji, Martin peníze vysype a čte si dál.)
Matka                          Co s nima dělá? Takovejch peněz. Slíbil přeci, že už k těm automatům ani nečuchne, takhle to řekl.
Martin                         K automatům ne.
Matka                          Straková, taková … už ve škole jsem ji neměla ráda. Vojto, Vojtíšku … Jak si to myslel, že k automatům ne. Co mi tím chceš naznačit?
Martin                         Nic ti nenaznačuju.
Matka                          Chceš říct, že je feťák? Vojta a feťák. Víš co říkáš za pitomost? Nekouří a nepije, na rozdíl od tebe? Pamatuješ, jak se rozbrečel, když se přiznal, že to zkoušel?
Martin                         Jo, to si pamatuju.
Matka                          Tak co mi to říkáš za pitomosti.
Martin                         Jo, jsou to pitomosti a já už nic říkat nebudu. Je to zbytečný. Je to tvůj syn a můj bratr, takže už nic říkat nebudu. Dva roky ho taháš z průserů a pořád jsi slepá jako krtek.
Matka                          Jak to se mnou mluvíš?
(Martin je úmyslně zticha.)
Matka                          Tak odpověz? 
(Martin mlčí.)

Matka                          Prosím tě, tak zapálil ten lesík pod Morání, ale nebyl tam sám, jenom to vzal na sebe, to je charakter, víš. Když něco provedu – tak se přiznám. Bože můj jak jsem se vyděsila, když ho sem přivezli hasiči. A on mi říká – Mami, zapálil jsem to já sám. To je charakter, jestli ti to něco říká. A pak … když ti kluci vybrali nějaký ty zbraně na Zámečku, tak u toho nebyl, to se prokázalo, tak co to říkáš za nesmysly.
Martin                          Byla si to sama zažehlit u toho vyšetřovatele.
Matka                          U Vladimíra, je to náš přítel, nezapomeň na to.
Martin                          Je to tvůj přítel a nikdo ti to nevyčítá, ale zpacifikovala jsi ho, ne? Promiň mami, ale bylo to tak nebo ne?
Matka                          Měla jsem starost, aby to Vojta za ty svý kamarádíčky nevzal zase na sebe. Co si myslíš, že jsem tam dělala?! Nemluv o tom!
(Přichází sousedka Zuzana.)
Zuzana                         Ahoj rodinko, Květo, dej mi ňákej talíř, mám pro vás kosti.
Matka                          Ahoj.
Martin                          Dobrý den, Zuzano.
Zuzana                          Tak co, studuješ, studuješ? Co ty vlastně studuješ? Pořád čumíš do těch knížek, já tě jinak neznám. Slyšíš Márty, ukaž dej to sem. Radši ne, mám ještě mastný ruce.
Martin                          Religionistiku.
Zuzana                          Reginio … fujtajksl, co to je? Takhle – co budeš dělat, až to dostuduješ?
Martin                          Jo, to kdybych věděl.
Zuzana                          Ty si děláš prdel, né?
(Vchází matka s talířem.)
Zuzana                         Květo, není von nějakej blbej, když neví co z něj bude?
Matka                            Na a zabouchni dveře.
Zuzana                          Tak si zpravte zámek nebo si tam dejte lítačky, u vás je to fuk. Za chvíli jsem zpátky.    
(Vchází děda. Zuzana mu podá noviny, pozdraví a odchází.)
Zuzana                         Ahoj dědku.
Děda                             Huba nevymáchaná, ta ji má, ale proříznutou, co?
Matka                          Kde je Vojta?
Děda                             Co já vím, třeba ještě spí.
Matka                          Doma nespal. Kde je?
Děda                             No tak, jako by to bylo po první.
Matka                          Ale vždycky přišel alespoň před ránem.
Děda                           Co má s tou mrchou? S tou Strakovou?
Matka                          Co já vím!    
(Odejde.)
Děda                           Takový frajli by se měl vyhnout.
Martin                         Co ty o ní víš?
Děda                            No, to je taková … Já bych se ji nevyhnul, ale Vojta by se měl takovejm vyhejbat. Tak – kde je?
Martin                          Na to se ho zeptej až přijde. Já ho nikde nenašel.
Děda                           Když už jsme u toho, není u tý Strakový?
Martin                          Ty máš fóry, taková bréca.
Děda                           No právě, už ji to utíká.
Martin                          Vždyť je mu šestnáct.
Děda                           No právě, to je přesně to mladý masíčko, který by potřebovala.
Martin                          Dědo, vždyť je to mámy spolužačka. To není žádná Čachtická paní.
(Matka se vrací, dá dědovi hrnek s kafem.)
Děda                           Dneska půjdu na ryby.
Martin                          Vždyť nemáš ani prut.
Matka                          Nech ho, aspoň si tam pokecá s kamarádama. O kom jste to mluvili?
Děda                            O Strakový, Martin o ni říkal, že je to Čachtická paní, pfff.
Matka                           Ta už mlíko nepije – žádný.
Děda                             Ale Strakovy tenkrát zakázala chodit s náma na pivo a do půl roku měl žlučový kameny jako nehet a za rok bylo po něm.
Martin                          Straka je přece naživu, dědo. Bydlí v …
Děda                             No právě, bylo po něm jen co dostavěl tu jejich vilku. Pak se s nim rozvedla a bylo po něm.
Martin                          Jo takhle, já myslel …
Matka                           Kde jenom může bejt? Jestli mi ho zase přivezou, tak to nepřežiju. Já už se dál trápit nebudu.
Martin                          Ach jo.
Matka                          Co si říkal? Víš co to je, mít vás na krku?
Martin                          Mami.
Matka                          Co se změnilo, vždyť jste ještě před chvílí byli takový malý. Zvládala jsem to. Copak ty, ty si byl jako malej jenom pro sebe, vystačil sis sám, ani si mě moc nepotřeboval, co to plácám, jistě že ano, potřeboval, ale jinak než Vojtíšek.
Matka                          Ten pořád chtěl společnost, pořád mě hledal.
Děda                           A teď hledáme jeho. Neblázni, Květuš, on se zase objeví, jako by´s ho neznala.
Matka                          Já ho takhle nechci znát. Nekoukej na mě, Martine. Když už nechceš říct, kde se pořád fláká, tak na mě aspoň takhle nekoukej. Ty si samostatnej, dobře, já ti to neberu, ty s tím umíš zacházet …
Děda                           Snad.
Matka                          Jo, snad. Ty máš svůj život, i když jsi na to moc mladej, abys věděl, tak na mě tak nekoukej.
Děda                           Jo a koukej se mi omluvit, že si tak mladej
(Matka se nepatrně zasměje, pak zpřísní.)
Matka                          Vy buďte radši zticha, oba dva.
(Matka se chystá k odchodu a upravuje se před zrcadlem.)
Děda                            Fousek říkal, že se mu v těch starejch zrcadlech zjevujou Němci.
Matka                          Fousek je starej duchař.
Děda                            A měli ho upálit s čarodějnicema.
Matka                          To narážíš na to jak vypadám?
Děda                            Ale jdi, pořád vypadáš dobře, viď Martine?
Martin                         Ale jo. Fakt, že jo. Kam jdeš?
Matka                          Co já vím, ke Strakový né. Napřed za Galinou, co ten Viktor? Moc se mi nelíbí. Moc velkej suverén. Jak to že kamarádí s Vojtou, když chodil do školy s tebou. Jak to, že nekamarádí s tebou? Ty ho přece znáš.
Martin                          No právě
(Po chvilce.)
Martin                        Mámo, nechoď k policajtům.
Matka                          Zbláznil ses? Nebo … a co když ho nenajdu. Martine, já mu nechci ublížit, já se o něj bojím.
Martin                          Já vím, ale k policajtům nechoď.
Matka                          Ty něco víš, něco novýho?
Martin                          Nevím nic, ale vždycky když náš Vojtíšek něco proved, tak to byl průser jako mraky. A já to cejtim a ty to cejtíš taky, nedělej že ne. Takhle začneš zmatkovat vždycky, když se něco děje. Vždycky se zatneš a vyrazíš do boje za bráchou … k jeho škodě.
Matka                          Ty na něj žárlíš?!
Martin                          Ne. A třeba taky trochu. O to nejde.
Matka                          A co jde.
Martin                          Že se mučíš. Já ho mám taky rád, ale je to prevít.
Matka                          Jak to mluvíš o svém bratrovi?
Martin                          Mě to taky bolí, že je takovej, a že o něm tak mluvím, ale já musím. Musím ti říct, mami …
Matka                          Nic neříkej … a styď se.
Děda                           No, tak počkejte vy dva.
Matka                          Kdyby se objevil nebo přijela teta Jaruna, zavolejte mi k Ujčíkům, u těch se taky za stavím. Martine, ty víš jak jsem to myslela. Ahoj.
(Odejde.) ……………..

Celý scénář hry je možno najít v rubrice Ke stažení