Představení se konalo 6. března 2012 v Helšusem oblíbeném variabilním prostoru Malého divadla, v den  autorových 65. narozenin. Přišli hlavně jeho ctitelé, přátelé a kolegové herci. Zazněly některé  další bajky, v prosinci neuvedené, vrátil se Hrobník dánský i Strašák. Překvapilo mě, že Helšus vyřadil divácky velice vděčnou historku o tom, jak při přijímacích zkouškách na DAMU zjistili, že nemá hudební sluch. Další hereckou historku, jak uprostřed hry sletěl do propadliště, mu musel připomenout hlas z hlediště.  Nabízí se srovnání s Donutilem,  který dokáže sypat vypointované historky z rukávu, chytit lidi a vézt je na veselé vlně, zapomeňte na starosti, teď je legrace. Helšus po divácích chce, aby mysleli. Jeho tématem je hledání,  co je pod povrchem věcí. Vede dialog s divákem,  aniž by mu svoje pravdy házel lopatou. Je to hledání  pravdy?  Helšus tradiční hodnoty vidí  v groteskním světle: vojenskou čest japonského důstojníka bojujícího třicet let po konci války v džungli, v Banzai, podobně marně říká Hrobník Hamletovi, aby se nevracel na Elsinor, ve stejném duchu se nese monolog Františka z Assisi o ptácích a lidech. Všichni zhruba víme, co bychom měli dělat, abychom byli zdravější, úspěšnější, atd., ale ono to jaksi nejde. Bajky, Hrobník, to byly úvahy třicátníka, zjišťujícího, že v životě to je jinak. Obsluhoval jsem anglického krále, marný sen prcka, tady přidává k hrdinově dozrávání  svoji životní zkušenost, to je Helšusův majstrštyk.        
     Je asi posledním hercem, který dokáže veřejně přiznat, že jeho dílo nemělo ohlas, ale   Zarathustra, to byl dialog s  Nietzschem o smyslu lidské existence, podobně se Václav zaobíral zenovým buddhismem a taoismem, jenže v roce uvedení Zarathustry už otázky o smyslu bytí přehlušily praktické problémy, jak se prosadit v tržní ekonomice. Taky se nepochlubil, že hrál  v Národním divadle, ale tohle asi většina přítomných věděla, podobně jako  viděla Svatého blázna Františka.
     Jsem rád, že jsem  zažil  libereckou éru Ypsilonky, krom  slavného Michelangela ještě celou řadu podnětných představení, později, na prknech hlavní scény F. X. Šaldy a  zvláště na Malém divadle, jsem viděl dlouhou řadu inscenací, ve kterých V. Helšus hrál, o nichž jsem ještě dlouho po tom, co spadla opona, přemýšlel.
     Benefici rámovala projekce ukázek  ze Švankmajerova filmu  Přežít svůj život, připomněl bych ještě Panelstory, Kalamitu a Súkromé životy. Když jsme u Helšusova divadelního bilancování, ještě bych připomenul jeho autorské ztvárnění Hádání o mistra Jana a Tlaloka,  se studenty také nastudoval Klicperu Na mostě. Myslím, že Volby v městě L, kdysi uváděné v Malém divadle,  by šly v přicházejícím volebním období úspěšně zaktualizovat.
     V závěru představení  si Václav vzpomněl, že jako malý kluk šel z domova pryč a říkal si, co budou doma říkat,  že se nikdy nevrátí, a když změnil zásadní rozhodnutí, doma zjistil, že ho nikdo nepostrádal. V pár větách o dětství řekl dvě slova, ju a skul, aniž by je vysvětlil. Nevím, jestli na benefici přijel jeho bratr, který v Lounech stále žije, ale ju znamenalo v tamním lokálním nářečí jo a skul se původně říkalo skifu, na kterém jezdil na jezu  po Oharce, to byly dvě nitky nám bývalým Louňákům, které Liberečákům nic neříkají, objevování zasutého, na první pohled nezřetelného.
     Při děkovačce přišli blahopřát oslavenci k narozeninám kolegové herci,  přinesli květiny, nějaké láhve a jeho portrét. Z gratulantů bych uvedl Martina Polácha , který přišel s paní Věrou. Polách nyní po Helšusovi  hraje čtyřicátníky,  také dobře, ale jinak. Dodnes si pamatuji řadu představení, kde se „pustili do sebe,“ byla to kdysi Fraynova Kodaň, o jaderných fyzicích, nebo  Zrada od Pintera, ještě s Markétou Tallerovou, kde se nehraje jen to, co je napsáno, ale i to bolavé,  nevyřčené pod tím.  Schopnost podprahové komunikace, vzájemné slyšení na sebe, to, co dělá z inscenace zážitek, pamatuji ve vztahu Helšuse  k celé řadě herců a hereček. Čerstvý pětašedesátník se s divadelními prkny neloučí. Doufám, že režiséři Václavu Helšusovi vyberou dobré role a dobré partnery a jeho kumšt bude nás diváky ještě dlouho těšit.
Otto Hejnic