Vladimír Píša – Velebení a hořekování – Jan Pikous

Putování krokem i skokem

Zhruba rok po svých sedmdesátinách a asi dva roky poté, co vydal úspěšnou knihu Ze zápisků a fotografování v jižních Čechách, přichází liberecký fotograf Jan Pikous s nepoměrně obsáhlejší osobní zpovědí, „s vyznáním z některých svých zážitků, hříchů a názorů, jak je přinášel život“. Knihu nazval Velebení a hořekování a opatřil podtitulem Příběhy a vyprávěnky fotografa a přestože dobrou polovinu stránek zaplňují reprodukce Pikousových fotografií, zdá se, že dominantní je právě text – viditelná rozkoš z vyprávění různých vzpomínek a příhod se tu prolíná s úvahami, zamyšleními a místy i chvalozpěvy, jako jsou Chvála česneku, Chvála chleba i Chvála hospody a další. „U většiny známých, ale i v širším vůkolí jsem zapsán jako podivín, který nade vše miluje potulky přírodou,“ píše Pikous na jednom místě o sobě, a věru slůvka jako příroda, toulky i podivín k němu jaksi nerozlučně patří, stejně jako směs melancholie a jemné ironie, ať už je spjatá s krajinou (samozřejmě nejvíce rodných jižních Čech), ročními obdobími nebo i s vlastní ne zrovna jednoduchou životní a uměleckou drahou. Pikous – ačkoliv tvrdí v názvu opak – rozhodně „nehořekuje“, tedy alespoň ne v tom běžném, lítostivém slova smyslu, a když třeba vzpomíná na své mládí a začátky fotografování, jistě nemůže vynechat erotické zážitky se svéráznými modelkami ani popis prvního ateliéru – nicméně strávil v podnájmu v té sice velké, ale jen jediné místnosti osmnáct let. Stejně tristní, byť psané opět s jistou noblesou, jsou vzpomínky na nucený „odchod na volnou nohu“ počátkem sedmdesátých let a vlastně celá dlouhá léta existenčních starostí zpestřená typickými „normalizačními“ překážkami a ústrky. Když pak přišel před několika lety malý zázrak a velký úspěch v podobě série výstav v Japonsku (viz také Pikousova knížka s příznačným názvem Od pazderny po Tokio z r. 1993), už je poněkud pozdě plnit sliby o bohatství a slávě dávané před mnoha lety krásným modelkám…

Jan Pikous se vědomě vzdal možnosti „čisté“ fotografické monografie, a to především proto, že by v ní vzal za své text plný všeho toho „velebení a hořekování“. Nenapsal ovšem ani klasické vzpomínky, už jen proto, že vypráví jen některé epizody, nedrží se časové posloupnosti a hlavně neustále od vzpomínkové linie odbíhá ke své milované přírodě, k pocitům a úvahám – a dodejme, že ponejvíce neklidným a vzrušeným ať už přírodním (bouřky, dobrodružství v každém věku) nebo filozofickým (i božská spravedlnost je podrobena kritice). Vskutku putování životem a myšlenkami někdy krůček za krůčkem a vzápětí přenos důkladným skokem! Nicméně ani fotografická příloha nebo spíš polovina knihy není zanedbatelná a dává přinejmenším základní představu o Pikousově uměleckém směřování patrně v celém jeho „černobílém“ období do konce sedmdesátých let (škoda, že nejsou uvedeny roky vzniku). Pozorný čtenář si také všimne, že není ani úplně pravdivé autorovo tvrzení v úvodu, že „fotografie nemají k textu žádnou návaznost“. U Pikouse má všechno svou návaznost, jen není jednoduché podobně jako u jiných velkých umělců a bohémů ji přesně vystopovat.

Velebení a hořekování – Jan Pikous

Vladimír Píša, Liberec 2000

Sedm dobrých zpráv – recenze na Almanach LiS
     Nad almanachem jičínského Literárního spolku LiS mě napadly nejprve dvě zprávy, jak se vousatě vtipkuje, jedna dobrá a jedna špatná: Tou první je, že se stále píše, že nejen v Praze nebo jiných více či méně proslavených městech žijí lidé, kteří neúnavně píší básně, povídky, romány nebo něco mezi tím nebo něco tomu podobného. Tou druhou, jak jinak než špatnou zprávou, je poněkud vtíravý pocit: a kdo to po nich bude číst?! Věřím, že i v LiSu si podobným uvažováním prošli, ale zřejmě moudře usoudili, že na špatné zprávy je času vždycky dost, že ty dobré mají přednost a že i posloupnost těch různých sdělení je přece jen optimistická: nejdříve musíte něco napsat, pak vydat a pak se teprve uvidí, kolik lačných či lhostejných čtenářů se najde nebo také nenajde. A vždycky je nakonec možné poslat to napsané a vytištěné do světa, přinejmenším mezi přátele, známé, příbuzné a ty další psavce z více či méně proslavených měst a míst. Ale je to také jako v tom jiném vousatém bonmotu: abychom se mohli bát stáří a smrti, musíme se nejdřív narodit. A abychom měli o čem psát, musíme nejprve něco prožít. A nezáleží příliš na tom, jestli je nám pár let přes sedmdesát nebo dvacet, jak je také věkový rozptyl sedmi autorů a autorek zastoupených v tomto almanachu.To je tedy třetí zpráva – všichni tu něco prožili a všichni dokázali ten svůj prožitek vtělit do slov, veršů a vět. Pozná se to vlastně paradoxně i z toho, co v knížečce chybí. Nenašel jsem žádné umělé, vykonstruované básně, poezii, kde by bublaly imaginární potůčky,  dramatické, ale vlastně prázdné prózy s krkolomným dějem nebo smrtelně vážná sebestředná vyprávění o vlastním egu. Četl jsem triptych Monika I,II a III Bohumíra Procházky a bavil jsem se nad příhodami jedné neohrabané dívky, jako bych tu dotyčnou včera někde potkal, jako by možná někde žila a blbla poblíž. Probíral jsem se vesměs drobnými, reflexívními básněmi nejmladší autorky Hany Runčíkové s podobnou tichou radostí, s jakou čteme velkou klasickou českou milostnou poezii. To nevadí, Hanko, že už občas některé verše někdo napsal před tebou…Čtvrtá zpráva je tedy o tom, že almanach je vskutku čtivý, a ať už to bylo záměrné nebo se „jen“ tak sešly příspěvky, na čtivosti mu přidává také odstup a místy nadsázka a ironie, které prosvítají z více příspěvků, ať už prozaických či básnických. A je dobré a účinné, pokud ironii namíříme sami na sebe, byť původně byl na místě třeba vztek, že se cosi nevydařilo, nepovedlo, nebo že k jiným byl a je osud šťastnější a milostivější. A tak Ilona Pluhařová píše o trampotách začínající učitelky a dokáže se „shodit“ víc než ti její rozívení deváťáci, zatímco Václav Teslík píše svou Smutnou píseň veselého chlapce a jiné písně postavené na životních paradoxech. To, co snad nepřesně, ale stručně mohu označit jako humor, je pátým poselstvím, ale určitě patří v pořadí důležitosti na přednější místa. Václav Franc a Josef Jindra přispěli verši i prózami, z nichž je patrná jak životní, tak literární zkušenost, ale také neutuchající chuť znovu přispět ke společnému literárnímu dílu, byť oba již dříve využili i jiné publikační možnosti. Zdá se tedy, že dobří autoři se do almanachů LiSu stále vracejí – a to je šestá zpráva. Pokud se nepletu, nezmínil jsem zatím sedmého autora, Petra Veselého. Z jedné z jeho básní, jmenuje se Kráska, jsem vybral a malinko poupravil několik veršů a použil bych je jako zprávu sedmou a závěrečnou, zprávu o tom, že almanach Sedm střípků duhy vyplouvá ke čtenářům a nakonec vskutku není důležité, kolik těch čtenářů bude, ale spíš  co jim knížka hezkého přinese: „Proplul Jičínskou branou/ hrdou přídí/ víří jarní vzduch/ na kapitánském můstku/ opilý Amor…a vůkol samí trosečníci.“

Vladimír Píša