Marek Sekyra – Úvozy 
(recenzi napsal Otto Hejnic, psáno pro Dobrou adresu)

Marek Sekyra, narozený 1974 v Ústí nad Labem, vystudoval zde pedagogickou fakultu, obor čeština – dějepis. Nyní  žije v Liberci, pracuje v Krajské vědecké knihovně. Věnuje se regionální literatuře, pro Světlik píše seriál o starých německých autorech a s pomocí Otokara Simma přebásňuje ukázky jejich tvorby. Vyšla jim  antologie  libereckých rodáků Ještědské květy (2008). Studii Máchovské mýty a omyly Sekyrovi vydal Kruh autorů Liberecka (KAL) v roce 2010.  Literárněhistorické články publikoval v řadě časopisů a sborníků.

První básnickou sbírku Modré hodiny, výběr veršů z let 1998 až 2004, mu vydal KAL v roce 2007.
Stávající   básnickou sbírku  Úvozy s ilustracemi Štefana Škapíka vydal opět KAL na podzim roku 2011. 
Po druhém přečtení  Úvozů Marka Sekyry se mi vybavila zasutá věta  ze šedesátých let. Byl to tuším  Jan Lopatka, kdo napsal, že Richard Weiner je stejně dobrý básník jako  Jaroslav Seifert a František Hrubín,  ale nikdy nebyl milován,  široce uznáván,  protože nikdy nic neobásňoval,  neopěvoval. Omlouvám se za nepřesnou citaci.
 Asi za to mohou prorežimní básníci, kteří si v nedávné minulosti k opěvování naší  přírody a k  radostnému přitakání životu přilepili víru v socialismus a tak si zajišťovali máslo na chleba, ale kvůli tomu se jakékoli opěvování i hledání něčeho pozitivního  z poezie posledních dvaceti let vytratilo.
Marek Sekyra v básni Poslepu vidím (České středohoří) píše: „S řekou  odtéká za obzor – veškerý smutek, cítím ten proud –a nemohu se nadechnout, – umačkán samou láskou kopci, – a přeci šťastný, věčné dítě – poslepu tím krajem provodím tě.“ V básni  Na cestě z Tisé na Sněžník zase píše :…„Listy jak lodě zamrzlé v ledu – žebra trupu již prosvítají a mně svítá, je přimrzlé vše – i moje srdce k tomu kraji.“ V básni  Jizerské hory říká: „Močály tiché jako stíny – a víla řeky, ta dcera hor – do ostřic sype iseriny  – a láká hledače za obzor.“
Sekyra má, jaksi nemoderně,  krajinu dětství i krajinu, kterou objevuje na svých toulkách, rád a nestydí se za to. V Zasutých vzpomínkách z půdy dokonce píše: „Pro vostrou vodu jedu k Třtici – kde pramen tryská – ze dna vzedmut, hned zas nící – do svých nádob nabírá ji – se mnou javor, dub a líska.- Zde spíš než jinde jsem jak v ráji.“ A v básni  Český ráj je: „I dívky nejlíp pískem voní- když kůži dřou si při lezení.“

Dnes poezii čtou hlavně ti, co ji sami veršují, jen oni dokážou vychutnat její finesy a kouzla, ale Sekyrovy verše jako by se díky své relativní srozumitelnosti vracely do časů,   kdy poezie hlásala národní program a oslovovala široké posluchačstvo.  Žijeme v informační éře, díky internetu můžeme vidět celý svět, ale na jen obrazovce. Ve sbírce Úvozy jsou popisována  i místa, kde jsem někdy byl, při četbě mě napadalo, kam všude bych se měl vrátit. Nejdřív ale musím vypnout počítač.  Sekyra asi po  cestě kolem Labe v Krkonoších , kde ho pocákala vodní tříšť, píše: „Pak budeš čistý jako pramen –co stéká  jak pot obru z ramen – jenž zkameněl tu výškou zmámen.“ 

Vydal Kruh autorů Liberecka v edici Kruh v říjnu 2011
Otto Hejnic, psáno pro Dobrou adresu

Máchovské mýty a omyly
(recenzi napsal Otto Hejnic)
V roce 2010 vydal Kruh autorů Liberecka Markovi Sekyrovi publikaci  Máchovské mýty a omyly. Má 80 stran, ilustrovala ji Markova malá dcera Malvína Anna. Sekyra cituje seriózní badatele, literární vědce, známé básníky a prozaiky, ale také nerůznější  novodobé objevitele, amatérské historiky a záhadology,  kteří v regionálních novinách a sbornících objevují nové skutečnosti. A ukazuje, jak i ty nejdivočejší smyšlenky se stávají pro další autory věrohodnými materiály. To se týká první kapitoly, jak asi Mácha vypadal. Například  Sekyra uvádí, že Lori nemohla tvrdit, že obraz, údajný v roce 1906 objevený Máchův portrét od Jana Zachariáše Quasta, se Máchovi podobá, protože v té době byla po smrti. Sekyra cituje fámy a mystifikace, například že „Mácha se při své cestě na Hrubou Skálu zamiloval do  Anny Vrabcové,  i když byl v té době zasnouben s Lori,  a 12. 1. 1832 se Anně dokonce narodil Máchův syn a později i dcera. Mácha dokonce prý sepsal tajnou poslední vůli, že chce být pochován s Annou Vrabcovou a dva roky po smrti přivezl jeho ostatky z Litoměřic na malý lesní hřbitůvek mlynář Koliha z Turnova.“
I když syna a Annu  literární badatelé Vašek a Wágner  roku 1903 vyvracejí, o tři roky později píše o Máchovu synovi  Otakar Grund a o dalším se dočteme v roce 2006.
Marek Sekyra (1974)  vystudoval  český jazyk a dějepis na PF v Ústí n. L., nyní pracuje  ve Státní vědecké knihovně v Liberci.  Jeho verše najdeme v několika sbornících a časopisech, v roce 2007 vydal básnickou sbírku Modré hodiny. Spolu s Otokarem Simmem od roku  2004 představuje  a přebásňuje německy píšící autory z Liberecka v časopise Světlik, jejich výběr vyšel knižně pod názvem Ještědské květy (2008).
Karel Hynek Mácha, první velký český básník, se stává v průběhu dějin i nyní jakýmsi praporem, ke kterému  se literární vědci i autoři vracejí a pojímají ho po svém,  přidávají k jeho nezřetelnému obrazu kousek svého. Vedou  nejrůznější spory,  kolikrát byl na Bezdězu, jak to mohlo být při hašení požáru a na co ve skutečnosti zemřel, zatím se nabízí sedm nemocí. Sekyra také probírá erotické deníky a zkoumá, jak dnešní autorky vysvětlují vztah Lori a Máchy. Zachycuje i ty nejkurióznější  náhledy na Máchu, konstatuje například, že reinkarnovaný Mácha se u hradu Houska v roce 2006 záhadologům nezjevil a že Máchův dopis příteli Hindlovi  z 10. 8. 1936, líčící  sestup do pekelné jámy, nikdo nikdy neviděl. Věnuje se i literárním dílům z poslední doby Máchou inspirovaným a připomíná filmový Máj režiséra Brabce.
Máchovské omyly a mýty jsem přečetl za dvě hodiny, je to knížka zajímavá a vtipná.  
Většina diskusí a sporů kolem KHM a jeho díla byla vedena smrtelně vážně, Sekyra k nim přistupuje s humorným nadhledem. Vysmívá se evidentním  nesmyslům, ale také ironicky komentuje  názory jinak obecně uznávaných a vážených, například Josefa Kroutvora „Lori  trápena sado –masochistickými sklony intelektuála“ – „je nucena k sexu násilně,“ nebo tvrzení Růženy Grebeníčkové „Velký básník si nevymýšlí.“ 
Souhlasím se Sekyrou,  že abychom poznali Máchu, je hlavně třeba číst jeho dílo, a že Karel Hynek byl mnohem normálnější, než jak je mnohdy interpretován.
Zároveň ale myslím, že s připomínáním Máchy si připomínáme i minulost. V jeho době před 200 lety se formovala česká společnost, upřesňoval se český jazyk. Jsme Máchovi dědici. Dnes, kdy jsme již součástí globálního světa, kterému vládne angličtina, mě napadá, jestli si další generace budou chtít češtinu, něco jenom našeho, zachovat jako plnohodnotný jazyk.
Tahle pochmurná otázka by ale neměla překrýt, že Sýkorovy vtipné a polemické Máchovské mýty a omyly vedle odhalených fám  osvětlují  základní fakta Máchova života a díla, uvádějí práce  seriózních literárních historiků, i díla autorů, kteří si Máchu  vykládají po svém, 121 poznámek pod čarou pomůže čtenáři najít autora, který se jednotlivým aspektům Máchova života a díla věnuje podrobněji.
Ale i ty nepravdivé a až báchorečné interpretace, ze kterých máme spolu se Sekyrou legraci, ukazují, že Mácha „žije dál.“

Otto Hejnic