Sonet o druhém dechu (Liberec 1993)
Své lásky vodím tichem parku
a stromy smutní opodál.
Vzpomínky rudnou na oharku.
Kdopak své lásky ohlídal!
Náruče stromů v tomto parku
rozvírají se čerstvou rzí.
Štěstíčka padlá o jarmarku,
ty lásky, které nemrzí.
A já teď stromům na oplátku
Vrývám tu nesplacenou splátku
Do vrásek kdysi hebké kůry.
A srdce smáčí čerstvá míza
a znamení té nové súry
už svítí jako metalíza.

Nová haiku Luboše Příhody

Zima
Allegro in White
na špičkách baleriny
v závrati ticha.

Rašení
Když se dny dlouží
a touha bere křídla,
naděje stoupá.

Utilitarismus
Lhostejno vlajkám,
odkud jim vítr fouká. 
Hlavně, že vlají.

Bilancování

Na žluklé fotografii
vidím sebe,
ten čas, jenž předsevzetí míjí.
Až to zebe.

verše z knihy Promluvy do zdi

Zapšklost

Takových stromů
jsme pokáceli,
ale číst
jsme se nenaučili.
Strom poznání
obehnán zátarasy,
nepoznat
co je dobro,
co zlo.

O tom to je

Kapr

Přesto, že byl určen
   k bouchnutí paličkou,
   k píchnutí za krkem,
   k naříznutí ocasu,
   k rozpárání břicha
   a k smažení
   a k snědku,

stejně v nádrži
   vyskakoval,
   vymršťoval se
   a narážel do drátěné sítě
   až si odřel bok
   a zlomil ploutev,
ale bojoval,
i když si nabil hubu.

Což nelze říci
o některých lidech.

Promluva č.  2

… kutám v otevřené době,
ale zasuto leží poznání v přiškrceném jícnu,
marně hledám otisk své ruky, kterou jsem s pílí přiložil,
ta píle však nepřešla do krve těm, jimž byla určena –
je snad klam v čarách mé dlaně, v mozolech
nabytých z přesvědčení,
nebo krev ještě nedosáhla předpokládaného složení? –
odepsal jsem tu krev, tu prý nejdražší tekutinu světa,
kterou šarlatáni z plakátů tajně pančují kyselinou lysergovou                                                     
snažíce se v nás probudit zvíře, které možno zapřáhnout,
i ze mne crčela, z mého rozedraného těla
jako předobraz toho, co bylo,
zatímco v ústech
hořkla sůl…

Promluva č.  13

… komputery enté generace chrlí
své šokující kódy, jako bychom sami do nich nevložili
žádané odpovědi, Země s právem
na náruč milionů
otřásající seismografy všech kontinentů,
kaligrafické písmo flóry kreslí vzrušený strach z člověka, fotony
předvádějí průšvihy světa a konzervují je pro paměť, a pořád
tolik bolesti a člověk
v oku poledníků a rovnoběžek
uhnívající v kůži…

… poznávej, sám abys nebyl poznán, tu dávno neplatí
a velká slova, třebaže budou stát na počátku, pohltí
dna moří jako písek odklidil
i ty nejsmělejší zikkuraty otevřené k nebi
a pouze to, kam jdeš, zůstává, ta sůl víry, kterou budoucnost
uchová v úctě, neboť jsi nepřihlížel,
jak lež a pravda kráčejí stejnou cestou, a není
nějaké mea culpa, mea maxima culpa, každý sám tesá
svého Davida z puklého kvádru
a také tu zemi, kterou nám přikázali milovat, vyměřuješ
svým vlastním prizmatem…

… avšak právo náručí je svatební dar Země, ne kořist
z loupeživých výprav,
a nekonečná početí poskvrněná zlobou,
zralá pro kyretáž,
a Utuchegalové všeliké ražby a kalibrů všech věků, ti králové
čtyř stran světa se zálibou v prošoupaných kolenech
stále číhající na Eridu, slepci
svalující svou slepotu na slunce,
a napořád krvavé edikty, nad nimiž slzí
rovnice z Green Banku…

… míjíš zástupy licoměrných zpytující tvou zkušenost
jak v potu tváře dobýváš hrdost,
posilněn samotou, vracíš se z daleké blízkosti
lámaje falešné sudby,
a víš, že najdeš ty dveře rozpomenutí, najisto
vylovíš klíč, ten schovaný pod prahem, a vejdeš
a budeš vítán, ne jako se vítá někdo cizí, ne jako host,
jako domácí pán
a přece úplně jiný člověk…

… a teprve nedávno vržen na tuto Zemi,
znovu utečeš mamince poznávat sám sebe
na ten plácek, který si honosně říká
Střední Evropa…