2  x recenze na knihu „Ponorná řeka“

Svou předmluvu k básnické sbírce Stanislava Kubína uvodil básníkův dlouholetý přítel Alfred Strejček Holanovou citací „Jen klečíme-li, životní velikosti nabýváme“. Ano, pokora před absolutnem je součástí autorovy osobnosti. Rázný a asertivní v životě, před darem slova umlká v pokoře, která je ctností dnes, žel,  dosti zanedbávanou a řada lidí ji do svého života zpovykaně nechce přijmout. V Ponorné řece, oné „pokorné knize člověčenství“,  otevírá Stanislav Kubín nový, zralý celek své poezie i esejistiky. Obohacuje nás sugestivními metaforami. Na stránkách sbírky vnímáme  zlaté žíly, prototypické básnické obrazy nitra člověka. Básnicky zde autor překračuje torzovitost a fragmentární povahu lidské každodennosti. Sem tam prosvitne něco z nadčasových bytostných konstituentů lidské povahy. Poezie je pravda duše a o ni se s námi básník S. Kubín dělí. Vnitřně tuší, a veršem vypovídá o tom, že láska, poezie a moudrost, patří k antropologickým konstantám člověka, které spolu úzce souvisejí. Láska je syntézou fyzična a mystična, je zároveň poezií a také transcedencí moudrosti – ale i šílení a bláznovství, hravosti i extatičnosti. 

Když čteme kvalitní poezii, nitro se rozsvítí a září. Uvádí nás do stavu vytržení a na druhé straně básníkova „moudrost je moudrá“ v tom, že si uvědomuje své meze. Jak známo, nejzdařilejší básně se skrze slovo, prostřednictvím výpovědi básníkovy, mění v modlitbu. To se daří i Kubínovi. Autor má specifický dar zvýšené obrazotvornosti a daří se mu vytvářet v metaforách spojnici mezi tímto světem a světem budoucím. Ocitneme se v zóně vykroužené  básníkovou duší a vnímáme slova, která mají „váhu a zvuk čisté zvonoviny“. Nabízejí nám Kubínovo mužné hledání, které ví „o slzách zmaru a nicoty“, a třeba i o citu vnímavé vnučky. Autorovy poeticky přetavené vhledy do duší členů rodiny a přátel vyznívají s plastickou autenticitou.  Rozumí dobře tomu, co je „pláč mužů, pláč beze slz“, „…mlčenlivý křik a nářek…zklamaného Joba / proč Hospodin / skryl svou tvář“. My spolu s básníkem přisvědčujeme, že útěcha je dcerou víry. Magickou řečí poezie nás básnivý pábitel vyzývá, abychom odpustili sami sobě a hledali v životě to podstatné. A varovali se „penízků nepoctivé ražby“. Autor ví, že svět potřebuje zázraky a jen v pokoře před spásou poklekáme – a právě v tom je básníkova i naše bytostná velikost.   

PhDr. Olga Nytrová  scénáristka, publicistka

       Jsou knihy, které vezmu do rukou a po chvíli je odložím. Přiznávám, že do „Ponorné řeky“ jsem se tak ponořil, že jsem vydechl a skončil až po půl třetí k ránu na straně 132. Ta knížka mne tak oslovila, že se k ní musím znovu a znovu vracet a prožít všechno to milé, krásné, vypovídající, oslovující i provokující k zamyšlení.

     Začnu od konce – poslední kapitolou Slova, slova, slova…  Autor cituje začátek Janova evangelia a Shakespearova prince Hamleta, ale i na řadě dalších míst ve své knížce se ve své skromnosti obává, aby neopakoval něco, co už řekli jiní. Slovo je totiž pro Kubína velkým závazkem a neváhá tvrdit, že mnohá v našem životě bývají lživá. Pokorně se však sklání před slovem Božím. Síla a moc Božího slova i mne fascinuje i jako přírodovědce – nevím sice, kdy Bůh stvořil básníky a moudré lidi, ale vím, že je obdaroval schopnostmi seřazovat slova lidská tak, aby vyjadřovala obsah hlubokých pravd a myšlenek, vydávajících svědectví, jak napsal v úvodu Kubínovy knížky Alfred Strejček, o jejich člověčenství.  U Kubínova způsobu řazení slov obdivuji, jak při jejich nesmírné úspornosti dovede vyjádřit hloubku a pravdu myšlenky, kterou nám přináší. Kubínova autorská pravdivost jako pramen ponorné řeky vyvěrá z prožitých životních zkušeností, aby při vyplutí na povrch  se na její hladině začaly zrcadlit životní situace naše vlastní. A pak si člověk musí přiznat, že tak jak to řekl autor, bych to říci nedovedl – pochopit hořký pláč mužů, když  zvednou víko truhly, která měla skrývat poklady netušených chvil a člověk  v nich najde už jen pár pavučin vyprchaných nadějí.  Mnohý z nás jistě zažil chvíle, kdy zbylo pouhé nic a zbyl jen trpký mlčenlivý křik a nářek , tak jako výčitky zklamaného Jóba, když i před námi Hospodin skryl svou tvář.

     S Kubínovými verši prožívám chvíle, kdy objíždím kostelíčky v okolí Krumlova a žasnu s jakou pýchou javory oblékají ten fantastický barevný šat, aby jim vítr připomenul, že pýcha předchází pád a ony musí holé čekat na zimu. Jak příznačné i pro naše životy…  Kubínovými verši proznívá i nota pokorné a tiché lásky k jeho blízkým, zejména vnoučatům. Každý máme tu svoji „malou šmudlu“ a nesmírně bych si přál, aby jednu z básní ve sbírce – „Podvečerní sonatinu“, četlo co nejvíce lidí, zejména pak ti, kteří pro uspěchanost našich životů si nenajdou čas k vyprávění pohádek i příběhů svým dětem a vnoučatům. Jak často také ve svých modlitbách škemráme o odpuštění, neschopni sami odpustit..“

      Mohl bych dál citovat autorovy myšlenky, protože je mnoho krásného co napsal a to nejen ve sbírce „Ponorná řeka“. Věřím, že s verši a texty Stanislava Kubína to je tak, jak on píše o vzpomínkách : jako ty kamínky v potoce mohou řezat a bodat do bosých nohou. Ale řeka času je obrousí do hladkých valounků, které už nebodají, neřežou a my si je dokonce začneme uchovávat na památku. Pro mne tak to je už v okamžiku, kdy Kubínovy verše čtu.

     Mým oborem je spíše hudba, která je jak  Kubín na jiném místě říká, universální řečí, které jde přímo od srdce k srdci. Nedovedu si ale představit, že by někdo uměl přeložit  do jiného jazyka Kubínovu „Ponornou řeku“ tak, aby se v ní stejnou silou odrážela a byla krása mateřštiny. I v tom je Kubínova knížka silná a jedinečná. Přeji, aby stejně jako mne, oslovila mnoho čtenářů a aby se k ní se stejnou chutí jako já, vraceli. Stojí to za to.

 RNDr.  Lubomír Braný, publicista, muzikolog