Ukázka z knihy Na houpače nejen s knihovnou
Liberec, Nakladatelství Bor 2007

Úryvek z kapitoly „A čas běžel“

Úvahami o fenoménu „knihovna“ jsem se zabývala v podstatě celý profesní život. Malou předpremiéru koncipování moderního prostoru pro knihovnu jsem zažila v knihovně nemocnice  v osmdesátých letech. Můj názor na obraz knihovny a jejích služeb se po mém odchodu do důchodu nijak dramaticky nezměnil, ale debaty na to téma považuji stále za výzvu pro nás všechny, kteří máme ke knihovnictví a informačním službám jakkoli blízko. A dodnes se jich ráda účastním.

Z mého příběhu možná není až tak zřejmé jak se u mne rodila myšlenka o konceptu a realizaci stavby. Teď se mi s odstupem zdá, že jsem na samém počátku i přes hojná studia při „tvarování“ koncepce knihovny, vize o její roli,  využívala hodně své intuice. Já jako Vodnářka jí mám údajně vrchovatě.

A nebylo to bez emocí. Byli jsme v Čechách asi vůbec první, kdo s myšlenkou moderní knihovny v novostavbě přišli.  Hodně jsme se odchýlili od verzí konzervativních knihoven. Náš stavební program z roku 1992 je toho dokladem. Byl té “staré“ verzi hodně poplatný.  Studium a cesty ven za zkušenostmi byla určitě šancí jak jej doplnit vizí. Nestačilo zůstat jen u emocí.  Přesto se ta koncepce u mne rodila na začátku hlavně v srdci. Byla to hodně pocitová záležitost, věc vnímání silné potřeby dost radikální změny. Bylo to jako když modeluješ z hlíny, vyjadřuješ se „za pochodu“, tvoříš co v hlavě „vidíš“ a pak to i rukama dotváříš. Něco v hlavě znovu naskočí, ruce to ztvární po svém a ty to buď necháš nebo ještě změníš, přidáš, ubereš… Je to takový zvláštní proces. Prostě hotové nebylo nic naráz. Nevím jak architekt, ale zdá se mi, že to i on tak musel cítit. Tvrdím, že jsme oba postupně měli stejnou „krevní skupinu“. Začali jsme si hodně rozumět. On mé (často nekonturované) vidění ztvárňoval v to uchopitelné a zhmotnělé – knihovnu a synagogu, co tam teď  v Liberci stojí. To hlavní nosné téma, bylo nejen co chci, ale pro koho to chci. V našem případě pro všechny. To věděli ti, kteří u zrodu i realizace stavby knihovny byli, zcela přesně. A myslím, že  jsme na nikoho při tom nezapomněli. Ten KAŽDÝ  z toho měl mít užitek. A já myslím, že jej má.

Co bylo základním zadáním pro architekty, potažmo i pro nový pohled na funkci knihovny, jsem popsala v kapitole Ohlédnutí. Kromě toho bylo základem úvah o koncepci a funkci moderní knihovny především vědomí, že veřejná knihovna je  centrem a místem zdrojů pro celoživotní vzdělávání a to od toho nejnižšího věku až do smrti. Centrem informačních služeb se zdroji, které tyto služby umožňují.  Také jsme věděli, že od pradávna jsou knihovny neodmyslitelně spjaty se systémem  školského vzdělávání. Jsou jedním z prostředků k posílení funkční gramotnosti obyvatel, právě tak jako jedním z  prostředků prevence nezdravých jevů ve společnosti, místem se sociálním zázemím. 

Nová byla představa, plynoucí ze studia postavení a koncepcí knihoven na západní straně hranic a z možných změn v životě  společnosti. V kontextu proměn života lidí v pracovním procesu sledují  knihovny jak takové změny promítnout do svých nabídek služeb. Například život podnikatelů nebo zaměstnanců velkých podniků: Jejich domov se často stává pracovištěm. Pro rodinu bývá nesnadné sejít se doma ve společném čase a místě. Proto se prostor knihovny koncipuje jako otevřený prostor. Ten by pak měl mít i  místa připomínající pohodlí domova. Prostor, který do určité míry může nahrazovat rodinná setkání, prostor, který umožňuje i svobodný pohyb. Knihovna musí naopak také umožnit nebo zprostředkovat „přesun“ potřebných zdrojů do domácnosti nebo na pracoviště svých uživatelů…

Ztvárnění podoby domu a jejího prostoru  a služeb procházelo vývojem v závislosti nejen na pochopení těch, kteří rozhodovali o realizaci stavby, ale i na stavu financí státu (bohužel). Podobu budovy ovlivnil i konečný výběr lokality, na kterém knihovna měla stát. I symboly, které ji provázejí. Stavba nové budovy má totiž svá specifika. Stojí na pozemku, kde stála do listopadu 1938 jedna z největších synagog střední Evropy. Nacisté ji během Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 vypálili a srovnali se zemí. Knihovna poskytuje své služby v regionu, kde se střetávalo, ale i souznělo více kultur najednou. V regionu, kde se hranice otevíraly a zavíraly podle vůle mocných všeho druhu. kde v rukou sklářů smíšených rodin vznikaly perly sklářského umění. V regionu, kde bývalo sídlo nacismu a kde se dnes opět snaží lidé podávat si ruce přes tři hranice. Nová knihovna má ve městě, kromě své veřejné kulturní, společenské, ale především vzdělávací funkce, připomínat i symbol lidské vzájemnosti.

Synagoga ( je první novostavbou v České republice po válce) vkomponovaná do budovy knihovny nenahradí sice monumentální synagogu, jejímuž zrodu (1887-1889) pomohlo tehdy město spolu se všemi církvemi ale připomene historii židovské obce ve městě, ale  naváže na tento akt vzájemného lidského porozumění. Díky finanční podpoře z více stran bude stavba i symbolem podané ruky nad vzájemnou minulostí do nové budoucnosti, symbolem smíření lidí, mezilidské komunikace. Stavba synagogy ve vazbě na válečná léta představuje částečně i akt odškodnění.

Pro židovskou obec je nová synagoga nejen centrem setkávání a kulturním stánkem židovských občanů i veřejnosti, ale i mementem lidské zvůle a násilí. Bude připomínat, že mezi námi žili, žijí a vždy žít budou lidé různých vyznání, jiných kultur nebo barvy pleti.

Takové jsme si dali zadání v roce 1995

Doma mi syn Ondra i muž fandili. Manžel Stanislav se, ač pragmatik, nechal unášet nápady jak řešit to, co jsem domů nosila v hlavě. Jsem ráda, že tragika našeho osudu, který  někdy manželské páry i rozdělí, protože ztrátu dítěte prostě neunesou, nás dva udržel pohromadě. I u nás ta společná životní houpačka bývala chvílemi dost dole a chvílemi jsme mysleli, že nás neunese. Změna místa a zadání, které jsem přijala a Stanislav je podpořil,  nás mohla  snad znovu vynést vzhůru. On vlastně přišel s nápadem postavit modlitebnu na nabídnutém pozemku ŽO. Já jsem ten nápad prodiskutovala, rozpracovala a realizovala, a to i přesto, že přátelé ze židovské obce si netroufali ani pomyslet, že by tam mohlo stát snad něco jiného než památník nebo pomník, který jako svou skromnou podmínku požadovali. To, že na původní synagogu  přispělo kromě židovské obce více subjektů bylo  pro nás motivující. Na konci 19. století jistě počin hodně solidární. Historie nepraví, kolik kolem bylo diskusí, možná i hádek.  Synagoga tu však stála díky jim všem. Chtěli jsme to připomenout.  Ta „naše“ se zrodila také díky více zdrojům.