Dětem odešel pohádkář a velkým čtenářům básník 

     Bylo pondělní odpoledne a v krásném podzimním dnu se roznesla smutná správa. Opustil nás básník Ludvík Středa. Věděli jsme o něm, že byl pocházel z Úpice, kde se v roce 1928 narodil, ale srdcem byl Liberečan. Znal dobře město, ve kterém se již v padesátých letech pokoušel o první kroky v krajině poezie. V mladé nadšené poválečné době byl plný optimismu a snažil se sdělit své pocity prvním čtenářům. Prožil potom v Liberci celý svůj život. Poznal radost z úspěchů, ale i smutek osobních tragédií. Osud jej nikterak nešetřil. On se mu však nechtěl odvděčit stejnou měrou. V literatuře si získal  jméno především u dětských čtenářů. Vydal pro ně 31 veselých knížek a doufejme, že se na knihkupeckých pultech objeví ještě ty, které jsou zadány v nakladatelstvích. Jeho vypravěčského umu si všiml i rozhas, Středovy vtipné pohádky četl v podvečer Hajaja, jeho Kosí bratry představila televize. Úspěch měla knížka Slonům vstup zakázán. Dostal za ni v roce 1993 od nakladatelství Albatros prestižní ocenění – „Zlatou stuhu“. O jeho tvorbu projevilo zájem  také liberecké Naivní divadlo a býval často členem poroty při loutkářských festivalech Mateřinka. Mladým autorům se věnoval v Literárním klubu Krajské vědecké knihovny. Celá řada začínajících „veršotepců“ ráda naslouchala jeho radám a připomínkám. Mnohým pomohl k vydání první sbírky. Sledoval jako porotce literární soutěže „Aby ze světa nevymizela radost“ (ve spolupráci s Jiřím Žáčkem) a „Nisa – řeka, která nás spojuje“.

     Svůj vztah k životu a lidem dokázal vyslovit v citově vypjaté poezii. Vydal třináct básnických sbírek a další se připravuje. Až vyjde, pochopíme asi teprve zcela, kolik poetické moudrosti jsme ve Středovi ztratili. Jeho verše  se v poslední době ztišily a zintimněly. Teprve zpětně si možná uvědomíme, kolik v nich zanechal vlastní bolesti a osamocenosti. Jako tonoucí stébla chytal se přírodních krás kolem sebe. Měl rád Jizerské hory a Krkonoše. Vydával se na dlouhé pochody po horských hřebenech a jeho poezie tu našla mnohostrannou inspiraci. Nebyl básníkem explodujícím v okamžiku. Každý jeho verš musel být ukázněně promyšlen. Preciznost metafor je proto u něho zřejmá. Snad právě svým básnických chápáním světa se stal u přátel oblíbeným a uznávaným. Pochopilo to i vedení města a k sedmdesátinám jej odměnilo čestnou Medailí Města Liberce.

     Také Kruh autorů Liberecka, ač nebyl jeho řádným členem, si jeho práce vždycky vážil a ve svých tiskovinách SvětLIKu i Kalmanachu publikoval jeho práce. Zpráva o jeho smrti všechny zaskočila. Jeho srdce dotlouklo 15. října 2006.

   V poslední básni poslední sbírky „Živé ploty“ jsou verše: Až k odjezdu zahouká vlak, / vyhni se slzám.  Pokud to půjde, Ludvíku, pokusíme se a až půjdeme Tvým městem a jizerskou krajinou vždycky vzpomeneme, protože jsi nám posledními verši vzkázal: Až k odjezdu zahouká vlak, / zanechám ti krajinu / s pokořeným údolím / a se strážnými vrchy.

 Jiří Janáček