Ukázka z knihy pohádek Kašpárkoviny (napsaná  na motivy loutkové hry Jaroslava Průchy)
Nakladatelství Bor 2011
Ošizený hastrman

Na louce nade mlýnem spal „pod širákem“ Kašpárek. Slunce jej probudilo do modra dne. Protřel si oči, posadil se, protože slyšel  podivné hučení a klapání. Když se rozhlédl, pochopil. Mlynář vytáhl stavidlo a z náhonu se nedočkavě valila voda na mlýnské kolo, které si začalo poklapávat. Za panem otcem, jak se majiteli mlýna odedávna říkalo, vyběhl z domu malý synek.
     – Pavlíku, drž se dál od vody, víš, že hastrmanovi se líbíš, káral kluka pan otec a šel pozvolna za svou prací.
    Ale Pavel neposlechl. Stále jej něco táhlo k vodě, která vesele poskakovala přes mlýnské kolo, stříbřité kapky osvěžovaly vzduch. A což teprve stavidlo, za ním se mrskali líni, okouni, kapříci. Občas byla k vidění i štika, která je proháněla. Sem tam poskakovaly žáby. To byla jiná podívaná než rybičky v akváriu. Koupili mu je, když měl tak rád vodu a ryby, ale nebylo to ono.
     Kašpárek vše bedlivě pozoroval. Zaznamenal, jak se Pavlík pomalu blíží k náhonu. Neušlo mu ani, že se tam na stavidle usadil zelený mužíček a pobrukoval si stále silněji“
– Pavlíku, Pavlíčku, mám tu zlatou rybičku.
– Už ať jsi, kluku, od té vody, křikl Kašpárek.
Pavel se lekl a rozhlížel se, kdo ho napomíná. Kašpárka poznal hned.
     – Když on mi slíbil ukázat zlatou rybku a chce mi ji dokonce darovat. Je mu tam v hlubině smutno, rád by si se mnou hrál. Prý se tam všechno třpytí a on by mě povozil  v křišťálových saních, do kterých by zapřáhl štiky. Tady kolem mlýna nemám žádné kamarády.
     – Co tě to, chlapče, napadlo. On jen  tak láká děti  k vodě a potom je utopí. S hastrmanem nejsou žádné žerty. Pojď raději se mnou. Maminka ti jistě už nachystala snídani.
Oba se vzali za ruce a utíkali do mlýna.
     Ve světnici již čekala mlynářka, a když vyslechla, co se stalo, chtěla volat pana otce, aby Pavlovi řádně rukou domluvil. Kašpárek se však přimlouval, že prý už chlapci vyčinil a vyložil mu, kdo je ten zlý zelený mužík, který obyvatele mlýna zlobí.
     – Nemá co na práci, a tak obtěžuje kolemjdoucí a taky by si rád nějakého společníka ulovil.
     – Máš pravdu, Kašpárku, přisvědčila mlynářka. – Táta by nejraději mlýn prodal.
     – Koukám, že mluvíte o hastrmanovi, vložil se do hovoru mlynář, který právě vešel. Pracoval tu můj praděd, děd  i otec, ale bojím se o kluka. Tak raději prodám.
Kašpárkovi bylo pana otce líto. Buď něco chytrého vymyslí nebo sežene kupce.
– Po něčem se rozhlédnu, mlynáři, v poledne se tu zastavím, to se ten zelenáč obyčejně vyhřívá u stavidel, slíbil Kašpárek a vydal se do městečka. Cestou ještě pokřikoval na paní mlynářku, která sypala slepicím, že kupce na mlýn určitě sežene.
– Čekejte na mne s obědem, smál se Kašpárek.

    Městečko se probouzelo do ranního ruchu. Obchodníci otevírali své krámky, na tržnici přiváželi zeleninu. Kašpárek se procházel po náměstí a mlynářův smutek mu nešel z hlavy. To by tak bylo, abych něco nevymyslel. Usadil se na nejbližší lavičku, trochu se zamyslel, zatřepal rolničkami a v hlavě mu bleskl nápad. Ale potřeboval bych někoho, kdo mi pomůže. Kde ho jen tak vzít. Jak se tak rozhlížel, mířil k němu Vašek Sýkorů.
– Hrome, ten by se mi hodil, pracuje na obecním úřadě a jistě se vyzná.
–  Vašku, zastav se na chvíli, mám pro tebe práci.
     Venda Sýkora neváhal a zamířil ke Kašpárkovi. Ten si ho posadil vedle sebe a něco tajemného mu našeptával. Vašek s radostí  souhlasil.
– Tak, Vašíku, před polednem se sejdeme u obecního úřadu, platí?
– Platí, hrdě odpověděl Vašek a důležitě odkráčel za svým cílem.

     Zvonili poledne. Sluníčko hřálo, ale hastrman nedbal, nevadilo mu přílišné teplo, usadil se poblíž mlýnského kola, nechal na sebe z něho stříkat vodní kapky, aby ho sluníčko nespálilo. Šosy svého zeleného fráčku ponořil do vody a s rozkoší se chladil. Pojednou zpozorněl. Po cestě od městečka přijížděla dvoukolka tažená obecním koníkem. Když vozidlo přijelo blíže, poznal zelený mužíček Kašpárka s panem starostou.
     – Co ty tu pohledávají, pomyslel si a rychle se schoval za keře u stavidla.
     Vozík zastavil, Kašpárek seskočil a rozběhl se k mlýnu.
– Pane otče, pane otče! Přivezl jsem vám dobrou zprávu a možná i kupce na mlýn.
Z mlýnice vyběhl mlynář celý udivený.
– Nevím, nevím, jestli bych ten prodej vůbec přežil. A co tomu řekne žena?
– Jen žádné strachy. Přivezl jsem vám pana starostu a ten vám všechno vysvětlí.
     Starosta se  již také odhodlal  sestoupit z vozíku a zvučným hlasem začal s mlynářem rokovat:
– Sousede, neobávejte se. O rybník je zájem, ale vy na to nedoplatíte. Zastavil se za mnou soused Kalvoda, rád by tu na tak slunném místě vysázel vinnou révu. Měl by z toho prospěch on, ale i městečko. Jeho plánu však vadí váš rybník, chtěl by ho vypustit a zúrodnit. I vám by z toho něco káplo.
– Ale co já si počnu, neumím nic jen mlynařit.
– Když  nechcete mlýn prodávat, zavedete sem elektřinu a za utržené peníze rozjedete mlýn na elektrický pohon. Vodu nebudete potřebovat a my nepřijdeme o spolehlivého mlynáře.
– Otče, dlouho neváhejte, pojďme to s panem starostou podepsat. Alespoň se tak zbavíte toho nepříjemného hastrmana.
Mlynář pokýval hlavou a odešel se starostou a Kašpárkem do mlýna.

     Hastrmánek se vylekal. Kam se vypraví? Nejbližší rybník je alespoň pět kilometrů, ale místo mlýna je tam chalupa k rekreaci. Jezdí tam jen na víkendy a ještě bez dětí. Koho budu lákat na zlatou rybičku? Zabalil rychle svých několik hrnečků s dušičkami a pomalu se šoural městečkem.
     Děti před školou na něj pokřikovaly:
– Hastrmane, tatrmane,
dej nám kůži na buben,
budeme ti bubnovati,
že jsi musel z vody ven.
Školníkovi, který důstojně hlídkoval před vraty školní budovy, bylo hastrmánka líto.
– Hej, kluku zelená, nehledáš místo?
– Rád bych se někde usadil, přiznal hastrman.
To je jednoduché. Ve školní kuchyni hledají někoho, kdo by jim myl nádobí.
– Víte, že bych to uvítal, tam budu mít vody pořád dost.
     Tak se dostal zelený mužíček mezi kuchařky. Ty ho občas polily nebo si namočil zelený fráček do připraveného hrnce a byl spokojen. Již se mu nechtělo někoho tahat pod vodu.

     Kašpárek s mlynářem pozorovali oknem, že se hastrman stěhuje. Mlynáři přišlo líto, že se ukvapil a chtěl se mlýna zbavit.
     – Mlynářka je z toho celá přešlá, pláče kudy chodí a Pavlík nesmí nikam, jen do školy a zpátky.
       Kašpárek se nemohl udržet smíchy.
– Pane otče, vy jste nepoznal, že to není pan starosta?
     Vašek Sýkorů si sundal brýle, knír a paruku Poznali, že starostu jen hrál. Pavlík vesele přiběhl a hlásil, že hastrman dostal místo ve školní jídelně, kde myje nádobí a je stále ve vodě. Všichni se tomu zasmáli.
–  Kašpárku, ty jsi ale šikula, radovala se paní mlynářka.
     – Od toho jsem Kašpárek, abych vymýšlel žerty, které lidem pomohou. Ale vypravím se zase o kousek dál. Tady už mě nepotřebujete.
     – Musím ti připravit pořádný ranec buchet.
     Buchty Kašpárek rád. Poděkoval, rozloučil se a putoval za další příhodou. Mlýn mu radostně klapal na cestu.