Rozhovor Otto Hejnice s Miladou Prokopovou o novele Nebe na dosah pro MF Dnes

Prokopová (MFDnes): Proč jste poslal  Ivanu  stopem zrovna na Slovensko?
Hejnic: Místa, kde se moji hrdinové pohybují, jsem několikrát projel a prošlapal.  Čtenář si knížku kupuje, aby mu s ní bylo dobře. Může s ní vstoupit do bájných světů, to je například Pán Prstenů od Tolkiena, nebo se projektuje do opravdových hrdinů, u kluků to je D. Artagnan, u dívek možná Angelika. Nebo  hledá postavy, které jsou mu vnitřně blízké a které  žijí v reálném čase, s nimi může vést dialog.

Prokopová: Dospívání znamená vymezování se, hledání a prosazování vlastní identity. Uvědomování si své jedinečnosti. Nedalo vám potíže vciťovat se do ženské duše?
Hejnic: V první fázi knížky jde o generační spor, kdy rodiče vědí mnohem lépe, co by jejich dítě mělo dělat. V tom asi  rozdíl není. Samotný sport se dle mého názoru řídí mužskými principy, aby sportovec mohl prorazit, musí mít určitý pohybový talent, ale dál je za tím dřina, zase dřina a odříkání. A to asi i ve způsobu uvažování, v identifikaci se sportem. Nejsložitější bylo, jak popsat fází zamilovávání se, v tom asi se kluci a holky dost liší.  
Myslím, že v tom krátkém spojení padají všechny ochranné zóny a  dochází  i ke spojení  vnímání. Kdyby Ivana přiletěla do Levoči s oddílem na závody, tak by její architekturu moc nevnímala, myslela by na závody. Roman by zase Levoču po mužském způsobu porovnával třeba s Českým Krumlovem nebo s Telčí. Ale v tom  vzájemně zesíleném vnímání, se z konkrétního v té době navíc rozpadávajícího se města stává zázrak.

Prokopová: To jste v knížce zužitkoval vlastní zážitek?
Hejnic: Bohužel, nikoliv.  Studoval jsem v Ostravě a hodně jsem jezdil autostopem po Slovensku. Zvláštní je, že jsem stopem najel asi padesát tisíc kilometrů, ale s žádnou holkou jsem se při tom neseznámil natolik, abych si s ní dal rande. Pak jsme byli v Levoči autem s malými dětmi, takže jsem si to nádherné město připomenul. Stop a Slovensko jsou  z mojí osobní zkušenosti. Jinak míchám „pravdu a lež“.   

Prokopová: Nebe na dosah má barvitý a zajímavý příběh. Věříte, že vaše knížka bude mít nějaký  dopad?
Hejnic: Myslím, že jsme se za dvanáct let nedokázali s otevřenou dynamickou  společností vyrovnat. Svoboda nám umožňuje stát se miliardářem, ale taky bezdomovcem. Sleduji svoji hrdinku od první lásky  do dospělosti, kdy si užila dobré i zlé a v druhém plánu jsem se pokusil pokud možno realisticky vykreslit její okolí, prostředí ve kterém se pohybuje i způsob, jak uvažovali středoškoláci a vysokoškoláci na začátku 90. let Je o Ivaniných láskách, o nebi, které se zdá být na  dosah,  a krom ní a jejích partnerů je v knize  celá řada rázovitých  figur.  Záměrně jsem se vyhnul  těm, kteří jsou „v žitě“, na výsluní, i těm, kteří žijí úplně dole. Tohle popsat umějí lépe ti, kteří si to okusili na vlastní kůži.

Ptá se Jan Mikulička, redaktor liberecké mutace MF Dnes
Mikulička: Po knize povídek O času a ohni vydáváte Příbramské a jiné hornické historky. Mají co říci  čtenářům na Liberecku?
Hejnic: Myslím, že to je z větší části humoristická knížka, zachycuje hornické mnohdy  drsné legrácky. Některé se odehrávají na uranovém Hamru, další například na geologickém průzkumu. Z Příbrami přišla na sever dlouhá řada horníků a techniků, kterým bude téma blízké. Mluví zde havíři a inženýři, dva političtí vězni z 50. let i bývalý bachař. S většinou spoluatorů jsem několikrát hovořil, díky tomu je v této knížce zobrazeno poválečné období z několika pohledů,  rok 1945, doba po únoru 1948, rok 1968 a nastávající normalizace i postupné tání politických poměrů, až po současnost.
… [ celý rozhovor ] …

Rozhovor s Milanem Turkem pro Pozitivní noviny o mých knihách i o lecčems jiném (10.října 2010).

Recenze knihy Zase zvednout hlavu od Vladimíra Píši
Zanedlouho tomu bude už třicet let, co Otto Hejnic vydal svou první sbírku povídek V pátek večer. Tehdy byl počítán mezi „mladé a nadějné“ autory, dnes už se může počítat mezi „mladodůchodce“ (roč. 1945), nicméně vitality má stále na rozdávání. Je to vidět i z jeho přístupu k psaní, kdy se trpělivě vracel a vrací k starším, místy hodně starým textům a vedle nových povídek neúnavně předělává literární hříchy mládí. A tak i v nové povídkové sbír ce Zase zvednout hlavu najdeme texty datované různě – od roku letošního a minulého, přes období nynějšího desetiletí až někam daleko k sedmdesátým létům. – Proč i tak vyzrálý autor potřebuje upozornit na to, že přinejmenším některé pasáže vznikaly už velmi dávno, pochopíme jak z nejrůznějších dobových narážek, tak i z dějových oblouků mnohých povídek. Smutní hrdinové stárnou a autor je s tichou nostalgií a nadhledem provází zpravidla hodně dlouho, řadu měsíců a let. Hejnicovy povídky tedy většinou nezahrnují jen „kouzlo prchavého okamžiku“, ale jsou založeny na vyprávění, které obsáhne pořádný kus lidského osudu. Co může hýbat osudem dospívajících a zejména pak třicátníků a o něco starších, kteří v povídkách vystupují nejčastěji, je nasnadě – láska a s ní spojené zmatky, setkání, rozchody, zoufalá snaha udržet si toho druhého, a když už to opravdu nejde, tak aspoň virtuálně, přes maily a esemesky… Oproti minulým autorovým knihám, zejména pak předchozí sbírce povídek O času a ohni, nyní už tolik nehraje roli konkrétní prostředí (dříve často uranové doly u Hamru i jinde) a ani povolání, které koneckonců mnohé postavy mění skoro rychleji než své partnery. To ovšem neznamená, že by mnozí neměli až přehnané ambice a sebevědomí, že by se nehnali za kariérou a penězi. Stejně tak jiné dvojice, tentokrát manželské, provází tragikomický stereotyp zlozvyků, omylů, naschválů a únavy. A to vše bývá silnější než láska. Napsat dobrou milostnou povídku je kumšt, každý autor se pohybuje nebezpečně blízko banalit (láska v tisíci podobách, ale nějak už všechny známe z těch Časů na lásku a Napsáno životem) i vyhrocených emocí a tragédií, které se možná skutečně staly, ale literatura je něco jiného než černá kronika. Hejnic takový literární tanec zvládá se ctí i houževnatostí, věří v sílu vyprávění, dokáže se vcítit jak do mužských, tak ženských postav, odlehčuje své povídky mixem shovívavosti a paradoxu. Kdysi jeho hrdinové dostávali s prominutím spíše přes hubu, dnes více kopačky, zvednout hlavu je ovšem nutné, ať už ryjeme hubou brázdu nebo klopíme oči „jen“ studem a pláčem. Hlavou zeď ale neprorazíš, to zůstává.

Vladimír Píša
Zdroj: Světlik a www.dobraadresa.cz

Recenze knihy Zase zvednout hlavu od Františka Cingera
Otto Hejnic: Zase zvednout hlavu
Nakladatelství Bor, ilustrace Milan Janáček, 199 stran, 195 Kč 
     Co se stalo, dál setrvává, ale rozsvítí se jen někdy, asi jako světluška v temném lese. Odlesky tehdejších pocitů a zážitků poletují v paměti a mohou blesknout jako majáky v čase beznaděje, píše Otto Hejnic v závěru nového cyklu povídek nazvaného Zase zvednout hlavu.
     Mohlo by se zdát, že jde o nostalgické vzpomínání, ale není tomu tak. Pravda, na závěr se autor vypraví na setkání spolužáků lounské školy, kdy si lidé  jeho věku  už ukazují spíš fotky vnoučků než vnadné manželky či bohaté milence.
     První dva oddíly nazvané Lásko, lásko a Femme fatale jsou však swingující příběhy dnešních mladých (i když pomalu stárnoucích, nebo spíš zrajících?) lidí plných touhy.
     Hejnic dokáže podobně jako v předcházející knize O času a ohni v několika větách vykreslit portrét školní hubené šedivé myšičky, ze které se během pár let stane bělostná labuť. Přesto je plná vnitřní nedůvěry, podobně velké, jako je touha obejmout toho pravého…
     S důvěrnou znalostí mužského světa vypráví osudy libereckého volejbalisty, jehož dráhu přetne Annie Curie, podle jména a chování jasná vědkyně. Hejnicovi milenci, kteří se v okamžiku objetí na ulici jeví druhým jako jedna postava, se scházejí a rozcházejí. Hledají štěstí tu i onde. Nebo propadají vášnivé, spalující lásce.
     Jsou to portréty zdánlivých suverénů, pro něž je stipendium ve Španělsku nebo služební cesta do Bruselu všední záležitostí.
     Nakonec však i „potvora“ Daniela, hrající si s muži jako s loutkami v maňáskovém divadle, zimničně zbystří, když si pod tolik obdivovaným ňadrem nahmátne maličkou bulku… Má být po všech vyšetřeních a zákrocích „hozena mezi tuk a shořet v nemocnici v peci“?
     Láska v Hejnicově podání je silná i křehká, jako bývá právě lidské zdraví. Povídky voní „severem“. Libereckými ulicemi, Rudolfovem, Louny, kde žijí jeho nesmrtelní hrdinové.

František Cinger
Zdroj: Právo – čtvrtek 25. listopadu 2010